XXI PŘED DESETI LET Y LOCKL A NDSK Á UNIVERZITA
V prvním ročníku, než se na univerzitě objevil Eli, se Angie zakoukala do Victora. V jistém smyslu byli vzájemnými protiklady (Angie působila dojmem člověka, který nic nebere vážně, a Victor zase vypadal jako někdo, kdo se nad vším důkladně zamýšlí), ale ve skutečnosti si byli ve většině ohledů podobní. Oba byli mladí, až nebezpečně chytří a ani jeden z nich příliš neholdoval pobytu mezi vysokoškolskou smečkou a nesdílel její infantilní reakci na náhlé vymanění se z rodičovských pout. Ten sdílený odpor k zálibám většiny nutil Victora i Angie téměř neustále vymýšlet nějaké výmluvy, spolehlivé únikové cesty – ze situací, kterým se chtěli vyhnout, a ze společnosti těch, s kterými nechtěli marnit čas. A tak si jednoho dne, když spolu seděli u oblíbených jídel v MLSu, vymysleli docela jednoduchý kód. Zachraň mě. Tento kód nebyl určený k častému použití, ale oba ho plně respektovali. Pravidlem bylo nejdřív zachránit a až pak se ptát. Když byl poslán spolu s adresou v podobě SMS, znamenalo to, že odesílatel zoufale potřebuje, aby ho ten druhý vysvobodil, ať už to bylo z večírku, studijní skupiny nebo nepodařeného rande. Victor sám nikdy neměl to potěšení jít s Angie na rande (ať už nepodařené nebo jakékoliv jiné), pokud se ovšem nepočítalo, že si občas po takové záchraně společně někam zašli – což Victor ovšem počítal. Takové večery vždycky v tom samém bufetu mimo univerzitní areál, kde si
104 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS230462
dohromady dávali jeden zmrzlinový koktejl. Victor dával přednost čokoládovému, ale Angie vždycky trvala na nějaké otřesné kombinaci příchutí a polev a on jí pokaždé ustoupil; stejně mu žádná z těch chutí neutkvěla. Pamatoval si jen na to, jak z toho chladu Angie zčervenaly rty, jak se skoro dotýkali nosy, když se oba chtěli napít zároveň, a jak z té blízkosti viděl v jejích očích drobné zelené skvrnky. Přehraboval se v hranolkách a přitom jí vyprávěl o tom, jací jsou v jeho studijní skupině pitomci. Ona se tomu smála, vyškrabovala lžičkou zmrzlinu ze dna sklenice a líčila mu, jakým trapasem skončilo její poslední rande. Jak tak procházela seznamem obvyklých mužských přestupků, Victor souhlasně obracel oči v sloup, a přitom uvažoval, jak by sám udělal všechno jinak, a jak je vděčný za to, že někdo (ať to byl kdokoli) dohnal Angie Knightovou k tomu, že potřebovala zachránit. A právě od něj. Zachraň mě. Victor tenhle kód naposledy použil před rokem a půl. Bylo to ještě v době před Eliho příchodem (nebo aspoň před tím, než se z Eliho a Angie stala jediná bytost), ale k jeho záchraně přispěchala i nyní. Přijela ve svém hatchbacku na parkoviště před kolej, přesně na místo, kde na ni čekal. Victor předtím napůl vylezl, napůl vypadl z téhož okna, z kterého předtím vyhodil knihu svých rodičů. Přisedl si k ní, a než jí stačil všechno vysvětlit, tak jako by se na okamžik, na jediný prchavý okamžik znovu ocitli v prváku – jenom sami dva na útěku před nevydařeným večerem. Bolestně zatoužil nasměrovat ji do jejich starého dobrého bufetu. Zapadli by do kóje, Victor by jí řekl, že mejdany nejsou o nic lepší, než bývaly, ona by se tomu smála a tím by se všechno nějak spravilo. Ale pak se Angie zeptala, kde je Eli, a všechno bylo najednou pryč. Victor zavřel oči a požádal ji, aby ho zavezla do technických laboratoří.
105 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS230462
„Ty jsou teď zavřené,“ namítla, ale stejně vyrazila směrem k nim. „Máš přece kartu.“ „O co tu kráčí?“ Victor sám sebe překvapil tím, že jí řekl pravdu. Angie věděla o Eliho diplomce, ale Victor jí pověděl o jeho posledním objevu a o stěžejním významu fenoménu PBS. Řekl jí, že chce tu teorii vyzkoušet a vysvětlil jí svůj plán. Neřekl jí jen to, že Eli už ji úspěšně otestoval. To si chtěl ještě chvíli nechat pro sebe. Angie to celé trpělivě vyslechla. Řídila, klouby na volantu jím čím dál víc bledly a rty měla stisknuté do tenké linky, ale nechala Victora mluvit. Skončil zrovna ve chvíli, kdy auto vjíždělo na parkoviště technických laboratoří. Angie ale nepromluvila, dokud auto nezaparkovala, nevypnula motor a neotočila se na sedadle čelem k němu. „Zbláznil ses?“ Victorovi se podařil křečovitý úsměv. „Myslím, že ne.“ „Takže si to shrňme,“ řekla. Tvář měla orámovanou krátkými zrzavými vlasy, které se ve vlhkém počasí vlnily. „Ty si jako myslíš, že když umřeš a podaří se ti zase obživnout, staneš se jedním z X-Menů?“ Victor se zasmál, ale v ústech měl sucho. „Tajně doufám, že by to mohl být Magneto.“ Pokus o odlehčení situace se nezdařil. Na Angiině tváři dál zarputile přetrvával výraz, který mohl stejně dobře svědčit o šoku, zděšení i vzteku. „Tak hele,“ pokračoval, tentokrát už vážně, „já vím, že to vypadá šíleně…„ „To teda jo. Nejspíš proto, že to šílené je. A samozřejmě ti s tím nepomůžu.“ „Já nechci umřít.“ „Vždyť jsi mi zrovna řekl, že chceš.“ „No tak nechci zůstat mrtvý.“ Promnula si oči, opřela si čelo o volant a zaúpěla. „Já tě potřebuju, Angie. Jestli mi nepomůžeš…“
106 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS230462