je mu jasná, prohlédl ji, ví, že moc může vždy a všude počítat s ješitností těch, které vyznamenává, nebo i jen šatí. Toto poznání ovšem neznamená, že by Kafka jako občan paternalisticky organizované společnosti byl mohl té hustě protkané síti sociálních znaků uniknout. Když sepisoval onen románový fragment, který měl posmrtně založit jeho světovou slávu, byl už dávno po promoci a jeho akademickým titulem ho oslovovali nejen v úřadě, nýbrž i sousedé, známí, ba vlastní nakladatel. Ironická distance k této hodnosti či k jejímu účinku na druhé se v jeho záznamech nikde nedá nalézt. A zcela vzdálená byla Kafkovi myšlenka, aby nějakou nedbalostí v odívání, účesu či ve společenských způsobech, nošením motýlků nebo širokých klobouků demonstroval protiměšťanskost, snad i svobodnou nevázanost ‚umělectva‘. Německých textů, které vyvolávají obraz oné ‚staré‘ Prahy, existuje obrovské množství: od bohaté memoárové literatury, z níž nejvíce prosluly autobiografie Fritze Mauthnera a Maxe Broda, přes anekdoticky vyostřené reportáže Egona Erwina Kische až po romány a povídky, jež se odehrávají před akribicky narýsovanou kulisou Prahy, anebo z té kulisy dokonce činí protagonistu, jako třeba Městské sady (Der Stadtpark) od Hermanna Graba, Das Haus an der Moldau (Dům u Vltavy) od Paula Wieglera či Pražský triptych (Prager Triptychon) od Johannese Urzidila. Čteme-li tyto texty ani ne tak se zaujetím pro literaturu, jako spíše pro historii, pak navzdory spoustě ověřených smyslových detailů velice brzy odhalíme, kde jsou meze autentičnosti. Z německé perspektivy se příliš snadno vytrácelo, že město je vlastně jakýsi patchwork; jazykové, kulturní a stavovské bariéry často vzájemně rozdílných prostředí se ze žádné vypravěčské pozice, natož ze vzpomínkového materiálu individuálního života, nedaly znázornit přehledně a v úplnosti: veliké, štuky ozdobené byty u Městských sadů (kde dětství trávil Franz Werfel), bludiště uliček a průchodů na Starém Městě, honosné paláce šlechty na Malé Straně, německá ‚profesorská čtvrť‘ na Smíchově, hlučné činžáky na Žižkově (dojem z nich zprostředkovává Kafkův Proces), kramářská doupata a krčmy v Josefově prosáklé absintem. Velký pražský román, který by toto všechno názorně propojil, ten neexistuje – třeba takový, jaký by bylo možné si představit coby pendant k Dodererovu panoramatu Vídně Die Strudlhofstiege (Strudelhofské schody) – a autor, jenž 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS230413
by se o to vážně pokusil, by se především musel oprostit od bezpočtu líčení života německé měšťanské vzdělané vrstvy a od rozkošných exkurzů do pražského baroka, jež skutečně ukazují pouze výseky daleko obsažnější městské krajiny. Je tu ještě jedna pokřivená perspektiva, méně zjevná, avšak právě proto je její vliv důsažnější. Každý Pražan, který zubožení města za první světové války a pak převrat roku 1918 prožil jako dospělý, určitě vnímá předchozí desetiletí jako relativně pokojná a homogenní. Taková také byla – jenže jen při srovnávání a pod stále děravějším deštníkem politických frází a rituálů, které sugerovaly kontinuitu, zatímco se ve skutečnosti dály sociální, technologické a ideologické převraty velikého rozsahu. Prudká industrializace, překotný růst předměstí, proměna města z německého ve většinově české ponechávaly však historickou kulisu ve vysoké míře nedotčenou, a kdo se jako turista promenoval mezi Staroměstským a Václavským náměstím, mohl pořád ještě podléhat iluzi, že se nachází v německém provinčním městě plném historických pamětihodností. Ale ve skutečnosti prožívali Pražané koncem století stále rychlejší transformaci svého životního prostoru, pro nějž obrazy biedermeierovské, či dokonce ‚magické‘ Prahy už byly zastaralé – obrazy, které se však po zániku habsburské říše nořily do stále idyličtějších barev. Nejnápadnější byly technické inovace. Neprosazovaly se sice takovým tempem, jak je běžné dnes, avšak už jen svým mohutným nárůstem spoluvytvářely kulturní a politický podtext, který nedokázala zahladit ani sebepozornější cenzura; signalizovaly začátek nové epochy, která dříve či později setřese prach rakouského úřednického státu. Obzvláště působivý revoluční přechod k moderně zinscenovala roku 1891 ,Všeobecná jubilejní zemská výstava‘ na obrovském areálu v Královské oboře na periferii Prahy a moderní byly i prudké veřejné debaty v době před tímto projektem. Během jeho dlouholetých příprav se totiž ukázalo, že k výstavě, která měla prezentovat průmysl a řemeslo v Čechách co nejrozsáhleji a také v co nejzajímavější podobě, je možno přistupovat velice rozdílně: Zatímco Němci by byli nejraději uvítali státu věrný, to znamená velkorakouský prodejní veletrh, Češi si brali za vzor spektakulární Světovou výstavu v Paříži z roku 1889 102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS230413
a ikonografii habsburského státu použili jen jako historickou okrasu. Spor mezi těmito dvěma koncepty vyeskaloval natolik, že se naprostá většina německých podnikatelů v Čechách s chatrnými výhradami z projektu stáhla, a třebaže patronát nad výstavou převzal sám císař a přislíbil osobní účast, rozhodli se půl roku před zahájením pro všeobecný bojkot. Postoj to byl zabedněný a politicky krátkozraký, vyvolal ve Vídni mimořádnou nevoli a Němci ho také velice záhy litovali.4 Čechům se tak totiž uvolnila cesta k tomu, aby z výstavy učinili technologicky a politicky převratnou akci a přímo cíl pouti pro celý národ. Představili průmysl v Čechách jako výraz výkonnosti téměř výlučně české a symbolickým navázáním na Paříž demonstrovali, že český národ drží krok se světem a je zaměřený na budoucnost. To bylo zcela podle gusta městské správy, v níž dominovali Češi a která od té chvíle plnila každé sebevýstřednější přání organizátorů výstavy.5 Především strpěla, aby výstava zasáhla i do podoby města, a to natrvalo: Praha dostala vlastní Eiffelovu věž, (dodnes oblíbenou) šedesát metrů vysokou ocelovou rozhlednu na Petříně, a navíc i lanovou dráhu – podnět k tomu nevyšel od města či státu, nýbrž od Klubu českých turistů, nadšeného Paříží. Kdo se chtěl dostat ven z města k výstavišti a vyrazil přes Belvedere na letenském návrší, zažil první senzaci už tam: tramvajový vůz zcela bez koní, tažený jakoby rukou duchů; byla to první, pokusně zřízená elektrifikovaná tramvajová linka v Praze, zážitek, který musel i nejtupějšího ducha přesvědčit o požehnáních technického pokroku a jejž první cestující, velice dobře chápající souvislost techniky a politiky, vítali provoláváním „Sláva!“. Odpovědným zhotovitelem byl elektrotechnický ústav ,českého Edisona‘, inženýra Františka Křižíka, který ovšem Pražany nepřekvapil poprvé. Už v roce 1883 pořídil pro Staroměstské náměstí osvětlení elektrickými lampami a tím na historické půdě nejprůkazněji předvedl, jak bude jednou vypadat moderní Praha. Moc elektřiny v budoucnosti byla vůdčím motivem i na samotné výstavě, která měla k dispozici vlastní malou elektrárnu. Organizátoři se nepochybně zhlédli především ve Frankfurtu, kde přesně v touž dobu předváděla Mezinárodní elektrotechnická výstava přímo pohádkové inovace: přenos elektrické energie na neuvěřitelnou vzdálenost 103
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS230413