přímo vyžívaly k přožkoumaní. Odvřatila žřak a žtežka polkla. „Jak se jmenujes?“ „Mařek,“ odpovedel po chvíli žavahaní. Položila řuku na jeho přsa a nechala ji tam. Telo bylo hořke a on se třasl. „Za chvíli přovedu přvní řež, Mařku,“ upožořnila ho a přiložila skalpel k napnute kuži na jeho přsním svalu. „Dekuju,“ žaseptal s ulevou, když se na jeho kuži objevily přvní křupeje řude křve. I ona pocítila žvlastní žachvev uspokojení. Julie se opet vřatila do řeality. Ta vžpomínka byla jeste stale přílis živa. Přílis desiva. K cemu se to tentokřat uchylila? Fyžicky ubližovat sama sobe, to byla jedna vec, ale ubližovat jinym? Kdysi jí nekdo řekl: „Spln lidem to, po cem touží. Naslouchej jejich potřebam a ucinís je sťastnymi. Jen to je jedina spřavna cesta k vlastnímu stestí.“ Julie se vsak sťastna necítila. Naopak se cítila mižeřne. Už nemohla dal. Nedokažala vždořovat. Zatnula žuby, aby v sobe ždusila bolestive syknutí, když vsí silou žanořila nehty do ceřstve žhojene jižvy na předloktí. Křev se vyřinula temeř okamžite.
31.12.2013 Nevěděla jsem, co tam vlastně dělám. Proč stojím před zvonkem domovních dveří, prst natažený a položený na něm a v hlavě mám zároveň vzrušení a touhu utéct? Měla bych ho zmáčknout? Venku už byla tma. Byl Silvestr, poslední den v roce. Kolem mě proudily hloučky opilých lidí a z vnitřku baráku se ozývala hlasitá hudba. Moje tělo zareagovalo automaticky a prst se přitiskl na chladný kus plíšku. Ani ne za minutu mi přišla otevřít. Neviděla jsem jí tři měsíce, a přesto byla úplně stejná, jako vzpomínka, která mi na ni utkvěla v hlavě. 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS230380
„Ahoj, Julie,“ řekla jemným hlasem a světlo pouličních lamp se jí zalesklo v modrých očích. „Tak jsem tady,“ řekla jsem místo pozdravu a ona se na mě usmála. Měla na sobě černé kalhoty a béžovou halenku. Kolem krku nějaké korále, kterým jsem však nevěnovala téměř žádnou pozornost. Víc mě přitahoval pohled na její vystouplou klíční kost. „Jsem ráda, že jsi přišla, pojď dál.“ Protáhla jsem se kolem ní do chodby, ve které se hemžily skupinky mladých, opilých lidí. Hlasitá hudba pohybovala jejich těly, i sklenicemi, které stály na botníku. „To je tvůj dům?“ zeptala jsem se a snažila se překřičet hudbu a povyk. Musela jsem se k ní naklonit blízko a ovanula mě tak vůně příjemného parfému. „Není. Co kdybychom šly někam, kde je klid? Vysvětlím ti to,“ navrhla. Následovala jsem ji, protože vyrazila po schodech nahoru. Otevřela přede mnou masivní bílé dveře a pokynula rukou, abych šla dál. Vešla jsem do hezky zařízeného pokoje s postelí, nočním stolkem, bílým kobercem a dvěma křesly, která stála u zdi vedle okna. Posadily jsme se do nich naproti sobě. Čekala jsem, co se bude dít. „Promiň za tyhle podmínky, zrovna dneska je tu obzvlášť rušno.“ „Kde to jsme?“ Kate se rozhlédla po pokoji, jako by si sama nebyla úplně jistá. „V bytě jedné bohaté holky, která ráda pořádá párty. Je to taková naše základna.“ „Základna?“ ptala jsem se a ona si povzdechla. „Je to trochu složité na vysvětlení. Slíbíš mi, že když ti o tom povím, vyslechneš si to do konce a neutečeš?“ „Vypadám jako někdo, kdo by utíkal?“ Usmála se na mě a já jí úsměv opětovala. Všimla jsem si, jak očima zkoumá mou tvář. I já propátrávala linii jejích rtů a hranu čelisti. „Dobře. Věc se má tak. Když jsem tě uviděla, věděla jsem, že jsi jiná, 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS230380
než všichni ostatní a mé podezření se potvrdilo záhy poté,“ přestala mluvit a podívala se na mě. Věděla jsem na co myslí. Nadechla se a pokračovala. „Zkrátka je v tobě něco, co ostatní nemají, a mě napadlo, že by tě možná mohla zajímat práce, kterou dělám i já. Nejprve musíš pochopit, že je denní život a ten noční a oba dva jsou tak trochu jiné světy. Člověk se s příchodem tmy mění, probouzí se v něm jiná jeho část. My doktoři bychom řekli, že na mozek působí jiné hormony a proto se i chování člověka částečně mění, ale skutečnost je stejná. Nezáleží na vysvětlení. Můžeš žít obyčejný a nudný život ve dne, ale v noci se z tebe stane nespoutaný a zábavný člověk,“ odmlčela se. „Myslím, že stále nechápu, kam tím míříš,“ ozvala jsem se a ona vypadala, jako by opravdu přemýšlela, jak to má říct. „Je několik druhů lidí a já a ještě pár dalších, se zaměřujeme na znuděné děti bohatých rodičů, které nevědí co s penězi a za odměnu, jim dáváme to, co chtějí.“ „Stále nechápu.“ „Dáváme jim všechno, co chtějí. Když si potřebují promluvit, mluvíme, když potřebují obejmout, objímáme. Chodíme s nimi na večírky a bavíme se. Většinou však chtějí zkusit něco jiného.“ „Myslíš sex?“ „Ano, Julie.“ „Jinými slovy chceš jen opulentně říct, že jsi prostitutka,“ řekla jsem, možná příliš odmítavě. Napřímila se a bylo vidět, že ji má reakce ublížila. „Nejsem prostitutka. Vybírám si, s kým půjdu, jestli s ním půjdu a co s ním budu dělat. Podmínky určuji já, ne oni.“ „To nic nemění na tom, že máš sex za peníze.“ „Tak bych to nebrala. Dávám jim něco, co chtějí a oni mi za to dávají také něco na oplátku. Je to oboustranně výhodný obchod.“ „To je…zajímavý popis.“ „Můžu toho kdykoliv nechat.“ 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS230380