Útěk z Arestonu Nesedli jsme si, nebylo kam. Stáli jsme od sebe vzdáleni dva metry daleko, a já musel hledět do nehybné masky. Snažil jsem se zachovat důstojnost, ale měl jsem obavy, že v mé tváři lze vyčíst jen strach. Snažil jsem se na něj hledět s pohrdáním, ale asi jsem nebyl dobrým hercem. Co by se stalo, kdybych ho teď zabil? napadlo mě. Mám nůž, a on nevypadá, že by byl ozbrojen. Zbytečné a hloupé nápady, v jeho přítomnosti mě viděly desítky lidí. Ústředí SI určitě ví, kam tento jeho člen šel a s kým bude mít kontakt. Tentokrát by ani soudce Wilson neměl slitování. Vyzval mě, ať mu řeknu vše, co se odehrálo na schůzce pontistů. Odkud o ní, kurva, věděl? Ale co bych se divil… Podrobně jsem mu popsal, jak jsme se zabývali řešením kódu na zpřístupnění dosud nedostupných prostor v Arestonu, zejména výtahů a severní věže. Neúspěšně, samozřejmě. „Jaké jsou to kódy?“ „Nepamatuji se,“ odvětil jsem, protože jsem si ty kódy skutečně nepamatoval. O tom, že mám v hlavě jiný kód, nemusí ten čahoun vědět. „Vyjmenuj mi všechny členy skupiny.“ Tak tohle už bylo na tělo. Potom mi ale došlo, že činnost naší skupiny není zas až tak tajná. Byl to prostě spolek jako každý jiný, který si vybral pro své schůzky trochu jiné místo. Tak jsem je vyjmenoval. „To jsou všichni?“ „Všichni, které znám jménem,“ odsekl jsem. 95
Útěk z Arestonu_tisk.indd 95
10. 2. 2017 10:18:20
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS230359
Josef Pecinovský „Proč jsi nejmenoval Sagittu?“ zaútočil Stín. „Ptal ses na členy skupiny, ne na ty, kteří jsou zváni nepravidelně.“ „Zatím ses jako informátor příliš neosvědčil,“ pokračoval netečným tónem tajemný hlas. „Proč ses nezmínil, že máš vstoupit do služeb Haruspikovi?“ Kdyby mi někdo zarazil do srdce meč, nebyla by to pro mě tak velká rána. „Nepovažoval jsem to za podstatné,“ namítal jsem. „Tak si pamatuj, Sršni, že podstatné je všechno.“ Zmizel, jako kdyby se vypařil, zůstaly za ním jen otevřené dveře, a já stál na místě a uvažoval jsem nad nepravostmi světa. Odkud věděl Stín, že mě Hadrián vyslal k Haruspikovi? Nemohl mu to říct nikdo jiný než člen naší skupiny. Mezi námi je tedy zrádce! Zrádce? A co jsem tedy já? Ten informátor je na tom patrně úplně stejně, také mohl být přinucen ke spolupráci. Ne, Stíne, mě nepokoříš. To byla poslední zpráva, kterou jsi ode mne slyšel. Seru na tebe i na tu tvoji Inkvizici! Nejdřív Haruspex, a potom budete na řadě vy. A pamatujte si, buď vy, nebo já, jiné řešení nevidím. Vzkázal jsem po Cecionisovi, aby vyřídil na příští schůzce, že se dočasně nebudu účastnit. Když se ptal na důvod, nedokázal jsem odpovědět podle pravdy. A tak jsem se jen tak mimochodem zeptal na ty otisky, které posbíral na místě třetí vraždy případu Zardox. Nevím, proč jsem si na to vzpomněl právě teď, ta událost už se stala před lety, byla zapomenutá, a tehdy se mi k ní přizvala Eva, kterou jsem později poznal jako Sabinu. Ta křehká dívka měla tímto způsobem pomstít smrt 96
Útěk z Arestonu_tisk.indd 96
10. 2. 2017 10:18:20
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS230359
Útěk z Arestonu malých dětí své sestry, které hanebně zavraždila trojice únosců. Všechny podřízla ruka mstitele zručně vedeným řezem. Sabinu jsem tehdy našel v masce Stínu, a pomohl jsem jí k útěku. I když jsme se později setkali, nikdy jsme si tuto událost nepřipomněli. Když jsem nad tím později uvažoval, uvědomil jsem si, že na masce ani černém hábitu nebyla jediná stopa krve. Nedovedu si představit, že bych někoho podřízl, a když se z jeho krkavic vyřítí prudkým tryskem jasná krev, že bych dokázal tomu proudu uhnout. Mstitel musel být poskvrněn. Stále víc jsem nabýval jistoty, že Sabina nezabíjela. A potom tu je smrt muže, kterého jsem znal pod jménem Gogol. Krátce před smrtí se mi doznal, že to byl on, kdo unesl obě děti a ohavným způsobem je připravil o život. Nevypadalo to, že by si v té chvíli chtěl něco vymýšlet. Nikdy jsem to Sabině neprozradil… Možná nastal čas tento případ znovu otevřít. „Našel jsem tam pět otisků, ne jen ten jeden. Kdosi se opřel o stěnu celou rukou, ale jen jeden prst nesl krvavou stopu.“ Cecionis rád o svých případech diskutoval. Vida, jsem o něco moudřejší. „Bylo to pravá ruka nebo levá?“ „Pravá.“ „Muž nebo žena?“ „No, to by se z velikosti ruky mělo dát poznat, ale tady si nejsem úplně jist.“ Sabina měla útlou, malou ručku. Další, kdo by do případu namočen, byl Teregen, ale jeho otisky zmizely spolu s ním ve sběrné šachtě. 97
Útěk z Arestonu_tisk.indd 97
10. 2. 2017 10:18:20
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS230359