„Obrovský úspěch! Obrovská sledovanost! Jsem tak šťastný, že tady s vámi mohu být! S vámi na jednom jevišti! Vzadu stojí ředitel rozhlasu, přesně jak jste si přál! Může vám také poblahopřát?“ Goeb si ho vůbec nevšímal. „Tohle je Sven! Můj syn!“ opakoval do kamery. A Sven ho objal. „Sven! Sven! Sven!“ hystericky křičelo celé náměstí. Goeb poprvé za celá století pocítil něco, co mu připomnělo dojetí. Sven ho měl rád, aniž by ho ovládal přes svůj symbol.
‡ Když Judita uviděla Goeba se Svenem v televizi, vyjekla překvapením. „Ty jsi je poznala, viď?“ ozvalo se za ní. Byla to Lucie, která na podnosu přinášela rozložený papír a vedle něj cosi ukrytého pod kouskem bílého plátna. „Odkud ho znáte vy?“ „Tímhle obchodem prošla snad celá magie Prahy,“ usmála se Lucie. „Někdy to byly jen cetky, jindy zase malá kouzla. Ale tohle je něco úplně jiného. Na tohle se tady čekalo celá staletí.“ Lucie pohlédla i na Petra a Olivii. „Je dobře, že jste přišli za mnou. Ví o tom někdo, že jste šli sem?“ 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS229858
Trojice svorně zavrtěla hlavou. „Dobře. Ale stejně si myslím, že máme málo času. Oni totiž mají oči všude.“ „Kdo – oni?“ zeptal se nechápavě Petr. „Nepozorovali jste dnes něco divného? Nepronásledoval vás někdo, kdo vůbec neměl vědět, kde jste?“ „To ano, před chvílí,“ nadechl se Petr, ale Olivie ho zarazila. „A co to znamená?“ „To znamená, že už o vás vědí. A chtějí přesně tohle,“ ukázala Lucie na podnos. „Chtějí moje psaní od rodičů?“ divila se Judita. „Ale hlavně jim jde o tohle,“ ukázala Lucie na předmět přikrytý plátnem. „Tohle?“ a Petr se natáhl k plátnu, aby poodkryl ten tajemný, pečlivě zabalený předmět. „Ještě ne,“ zastavila ho Lucie. „Podívejte,“ ukázala na ulici za výlohou. „Je sem zbytečně moc vidět.“ Sotva Lucie zamkla vchodové dveře a zatáhla všechny rolety, rozhostilo se v obchůdku tajemné přítmí. Lucie vybídla, aby se všichni sesedli okolo starožitného kulatého stolu. Ze všeho nejdřív na stůl postavila zvláštní, starobylý svícen a zapálila na něm všechny svíce. „To je atmosféra!“ přimhouřila oči Olivie. „To je nutnost, tyto svíce čistí energie kolem nás. V poslední době je tu až moc špiclů.“ „Koho myslíte?“ zarazila se Olivie. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS229858
„Vše živé, co bylo pokřtěné symbolem EMET,“ odpověděla trpělivě Lucie. „Ale nás teda nikdo nepokřtil,“ ohradil se Petr. „Psi, kočky, hlodavci, hmyz. A lidé, samozřejmě. Teď už i ti mrtví, jak jste sami viděli.“ „Tak to jo, protože nás opravdu nikdo nepokřtil.“ Lucie se podívala Juditě zpříma do očí. Bylo vidět, že se na tuto chvíli dlouho připravovala. „Starý Kryštof tě musel mít asi opravdu moc rád.“ Judita nejdříve kývla, ale pak zpozorněla. „Jak… jak to víte? Vy jste ho znala?“ „Já sama ne,“ zasmála se Lucie. „To by mi muselo být asi čtyři sta let. Ale byl to můj prapraprapředek. Starý Kryštof je součástí mé rodiny.“ „Byl nesmírně milý. A nesmírně statečný, když umíral,“ hlesla po chvilce Judita. „Kdy jsi ho viděla naposledy?“ „Dnes v noci. Vlastně už bylo skoro ráno. Hned jak nás přepadli vojáci od Švédů.“ „Ty jsi opravdu ta Judita. Ta z té legendy,“ a Lucie se rozechvělou dlaní dotkla Juditiných vlasů. Pak ji jemně pohladila, jako by ani nemohla uvěřit tomu, že sedí u jednoho stolu s dívkou, která pochází z roku 1648. D obře znala legendu o malé Juditě i všechno okolo ní, znala vzkazy svých předků, předávané od starého Kryštofa až po současnost. Petr s Olivií jen nevěřícně zírali a pomalu chápali, že stejně tak divně, jak se dívali na Juditu, se ona musela 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS229858