„Metallica. Její takzvané Černé album. Mám to vypnout?“ „Ne, nech to. Zní to docela dobře.“ Sváděla už kdy dívka takto muže? „Co ty vlastně posloucháš za hudbu?“ „Co poslouchám za muziku?“ „Tak teda za muziku no…“ „Prosím tě, říkej muzika, ne hudba – tak starej přece ještě nejsi. ‚Co to posloucháte za strašnou hudbu?‘ říkávala moje babička.“ „Oukej, tak co to posloucháš za muziku?“ „Promiň, neměla bych tě opravovat. Říkej si to, jak chceš. Málem jsem zapomněla, že seš tak trochu unikát.“ „Proč unikát?!“ „Myslela jsem unikát jako osobnost. Myslela jsem to v dobrém.“ „Aha. Tak teda děkuju za poklonu, i když si její upřímností nejsem zcela jist.“ „Tak to si teda buď jist,“ usmála se. „Poslouchám jakoukoli HUDBU. Hlavně to musí být živý. Ať je to styl, jakej chce, ale musí ten interpret dokázat, že to naživo dokáže prezentovat aspoň podobně jako na albu. A ne že ve studiu z někoho udělají skvělýho umělce a živý vystoupení je katastrofa.“ „V horším případě je to na playback.“ „Asi tak nějak.“ „Neobereme tu kukuřici a nedáme ji do misky? Je sice uvařená, ale… Můžu k ní přidat trochu zeleniny, zalít to trochou olivovýho oleje… Pak bysme si k tomu mohli vzít nějaký pečivo…“ „Proč ne. Beze všeho,“ usmívala se šibalsky. „Ty máš i zeleninu? Já myslela, že máš jenom pivo.“ „To si můžeme dát taky, jestli by ti bylo po chuti.“ „Tak to by mi určitě bylo po chuti. Můžu ti pomáhat?“ „Určitě. Řekl jsem přece: ‚Obere-ME tu kukuřici‘…“ „Neříkal jsi náhodou: ‚NE-obereme tu kukuřici?‘“ „Neříkala jsi náhodou takhle, že bys mě neměla opravovat?“
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS229053
„Promiň mi, to byl jen takový nejapný pokus o vtip.“ Společně jsme stvořili ten zelný salát, vzali si vychlazená piva a přesunuli se do obývacího pokoje. Můj host si chtěl udělat domácí piknik, takže jsem vyhledal nějakou tlustou deku a rozložil ji v obýváku na zemi. Raději bych se usadil na pohovku, ale podlehl jsem konvencím – Markéta do domu, pán do domu. Markétě se moc líbila píseň Unforgiven. První dvě piva jsem vypil asi příliš rychle, protože se mě Markéta zeptala na „smrt“ mojí ženy a já jsem na tuto „bolestnou“ otázku zapomněl odmítnout zodpovědět. Říkám: „V posledních letech jsme si už nebyli moc blízcí.“ „Měli jste děti?“ „Jo, mám dceru.“ „Páni, to jsem nečekala. Jaký to je mít děti?“ „Ze začátku jsem z toho byl trochu vystrašenej, ale člověk si zvykne a nakonec sklouzne do takový stereotypní péče o to malý řvoucí děcko.“ Markéta se zamýšlí. „Ale pak děti vyrostou, naučí se mluvit a jsou vážně fajn. Žvatlají, běhají a jsou úžasně roztomilý. Pak je s nima docela sranda.“ Musím být asi opilý. „Promiň, ale nedovedu si tě představit jako rodiče,“ říká Markéta a mhouří při tom oči. „To je dobrý. Já jsem si to taky nedokázal představit – až do chvíle, kdy to najednou přišlo; bál jsem se, hrozil jsem se toho být táta a najednou tu to dítě bylo. A nebylo to tak hrozný.“ Markéta si zřejmě představuje, jak veselý a pohodový rodič jsem byl. „Problém byl, když začala dospívat. Úplně se odcizila. Byl jsem pro ni asi ten nejstarší, nejzaostalejší a nejhloupější člověk na světě. Na jakejkoliv příkaz udělala opak. A nakonec mě začala úplně ignorovat.“ „Kolik jí je?“
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS229053
„Letos jí bylo jedenadvacet. Je vdaná, už skoro dva roky. Vzala si fakt nemožnýho troubu.“ „Vídáte se někdy?“ „Občas. Ale většinou jen tak o Vánocích, Velikonocích… Jsou to takový návštěvy spíš ze slušnosti – ve vší formálnosti. A už dost o nich.“ Jistě, že jsem lhal. Hrozně jsem lhal. A rozhodně jsem jí nemohl říct, že má dcera už má dítě. Nemohl jsem přece přiznat, že jsem děda. Fuj, to je ale hnusné slovo. I kdyby se na to zeptala, tak bych toho malého, rozmazleného, ignorantského spratka zapřel. To bych ve chvíli toho stařeckého přiznání asi náhle před ní seschl, začal bych prskat, přikládat si ruku za ucho – na znamení hluchoty – a nakonec bych začal hledat své zuby. „Už se ti pomalu blíží škola…“ změnil jsem rychle téma. „Radši mi o tom ani nemluv.“ „Ty se snad netěšíš?“ popíchnul jsem ji. Probodla mě tak přísným pohledem, až mi na mysl vystoupaly neuvěřitelně chlípné myšlenky. Žádný pohled snad nebyl nikdy tak sexy. „Docela ráda uvidím kamarády, ale zase být na intru a vůbec ta škola – nesnáším ji!“ Vracím se zpět z planety orgií. „Absolutně nevím, jestli jsem si vybrala dobrou školu. Vlastně teď vůbec nevím, co se sebou. Bude tohle časem lepší?“ „Jestli budeš časem vědět víc, co chceš? Ne, lepší to nebude.“ „Tak to si mě moc neuklidnil.“ „To je mi líto.“ Nechtěl jsem ji dál děsit, a tak jsem ji pokusil uklidnit. Říkám: „Kdysi dávno mě napadlo, že kdybych věděl, že takhle bude vypadat moje dospělost, tak se zabiju už v dětství.“ Jen se nervózně napila piva. „Nedala by sis víno? Myslím, že někde ještě mám jedno docela solidní.“
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS229053