Zaměřená manipulace a přendávání věcí z ruky do ruky představuje významný pokrok v poznávací technice. Znamená to, že se dítě chce dostat věcem na kloub, že chce něco pochopit, něčemu porozumět, rozluštit nějakou záhadu. Je to nesmírně perspektivní tendence, která sice po celé dětství nadělá rodičům dost starostí a sem tam i nějakou škodu, ale která se pak bohatě vyplatí. V souvislosti s manipulací také vidíme, že učení postoupilo o krů ček dál. Jestliže dítě bere do ruky gumovou hračku, která píská, už se tohoto písknutí obvykle nijak nelekne. Už předem totiž očekává, co se stane. Má zkušenost! Už vícekrát tu věc zmáčklo a ona pískla. Začíná, abychom tak řekli, hmatatelné poznávání příčin a následků. A toto poznávání má také bohatou vývojovou budoucnost před sebou – až se z něho jednou stane třeba právě u tohoto dítěte vědecké bádání. Dítě se pomalu stává společenským tvorem. Tělesná pohyblivost, která se už v minulém měsíci začala rychle zvyšovat, spolu s vyspívá ním zraku a sluchu mu umožňuje, aby sledovalo všechno dění ve svém okolí. Činí tak nejen s větším zaujetím než kdykoliv dříve, ale i s větším pochopením. Teď už rozlišuje zpravidla spolehlivě „svoje“ lidi od lidí cizích. Ne že by se těch cizích vysloveně bálo – to přijde v plné síle obvykle až za další dva měsíce – ale chová se k nim daleko zdržen livěji než k těm svým. Ty „své“ totiž přijímá bez rozpaků a většinou s očividným potěšením, snáší jejich dotyky, jejich blízkost a v mazlení je zpravidla samo aktivní – přimazlí se, přitulí se, schoulí se mámě v náručí a naopak třeba radostí vříská, když s ním táta dovádí a zvedá je vysoko nad hlavu a zase spouští dolů. To s cizími je tomu jinak – vůči nim se začíná objevovat jeden rys chování, který s ním půjde až do dospělosti. Říkejme tomu „odstup“! My dospělí jako bychom měli kolem sebe určitý společenský obal. Nesnášíme příliš těsnou blízkost někoho cizího, ne zcela důvěrně známého. Je nám nepříjemné, když se nám někdo příliš zblízka dívá do očí, když na nás příliš zblízka mluví, když se k nám blízko staví, když zkrátka proniká oním pomy slným obalem, který chrání naši osobní intimitu. Lidé překonají tuto bariéru jenom za určitých okolností – buď v situaci ohrožení a nouze, například při lékařském vyšetření, anebo právě naopak v situaci nej hlubšího citového vztahu. Tak je tomu například mezi milenci a mezi rodiči a dětmi. Předpokládá to nejen souhlas jedné a druhé strany, ale 102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS229044
i jejich povznášející zážitek uspokojení, plynoucí z pocitu dokonalé jistoty, kterou máme v blízkosti toho druhého. A něco takového můžeme nyní sledovat v chování dítěte: jakousi potřebu intimity, která je v souzvuku s potřebou intimity na straně jeho vychovatelů. Čili dítě se chce mazlit – a rodiče se chtějí mazlit s ním. Je to velice přirozené, normální, zdravé – rozhodně bychom nechtěli nikomu v této radosti bránit. Právě naopak, doporučujeme, aby si ji všichni dosyta užili. Ale přece jenom i tady se musíme v rozletu zara zit. Nic se nemá přehánět – a hlavně nic se nemá vnucovat a vynuco vat. Některé děti jsou hodně mazlivé, některé méně a některé, i když jich není mnoho, příliš těsný kontakt nesnášejí, a to ani od matky nebo otce. A jsou ovšem i maminky a tatínkové více a méně mazliví. A proto pozor, abychom nemazlivému dítěti svou potřebu intimity nevnucovali, anebo abychom mazlivé dítě pro svoji malou zálibu v intimitě nenechá vali v citové podvýživě. Je tu zkrátka třeba souhry. A poněvadž rodiče jsou v tomto případě ti rozumnější a vyspělejší, je spíše na nich, aby se přizpůsobili individuální potřebě dítěte – tj. aby se mazlili s dítětem, pokud jim to dělá dobře a pokud to jemu dělá dobře. Dítě je indivi dualita – ne schéma a ne automat. Teď v šesti měsících je to už jasně vidět – a musíme se podle toho tedy zařídit. A ještě slovíčko. Bude nám teď také asi pochopitelné, proč dítě se dá klidně vzít do náruče třeba od vousatého dědečka, který vypadá jako Krakonoš, jestliže se chová klidně, vyrovnaně, s přirozenou jistotou v každém pohybu – ale naopak začne vřeštět, plakat, bránit se, když se přihrne rozradostněná teta, začne je hned hladit a rozesmávat, dělá všelijaké opičky a neopatrně, předčasně, necitlivě porušuje onen spo lečenský „odstup“, který dítě už v této době má jako obal kolem své intimity. Tam vstoupit, či lépe řečeno být vpuštěn, to už není samozřej most – to už je věc důvěry.
Citový příklon a pocit bezpečí V sedmém měsíci se u většiny dětí objevuje jakýsi předěl v cito vém vývoji. Říká se tomu specifický citový vztah. Už v předchozím šestém měsíci jsme si mohli všimnout, že některé děti projevují jakýsi 103
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS229044
„odstup“ k cizím lidem a výraznější příchylnost k vlastním vychova telům. To zřejmě souvisí s vývojem poznávacích schopností, kdy se z nerozlišeného okolního světa vydělují předměty, které jsou svým způsobem „stálé“. Objevují se mu v různých souvislostech a přinášejí mu některé významné podněty. Nyní však přichází jakýsi kvalitativní skok. Na některou osobu ze svého okolí se dítě nepoměrně více zamě řuje než na ostatní, chce být s ní, chce si udržet její blízkost, protestuje, když se mu ztratí z dohledu, lpí na ní. Dítě, které předtím klidně vydr želo v kočárku před krámem, se nyní rozpláče, když matka odejde. Dá se ale do pláče třeba i doma, když matka přejde kolem a nevšimne si ho, nebo je uloží ke spánku a zhasne. Možno říci, že je to první zřetelná známka citového pouta mezi dítětem a jeho vychovatelem. Je přirozené, že touto osobu, na kterou je citový vztah dítěte zaměřen, je nejčastěji jeho vlastní matka. Ona je totiž nejčastěji dárcem citové jistoty a bez pečí, ona nejčastěji zprostředkuje dítěti styk s okolním neznámým, více méně „nebezpečným“ světem. Psychologické výzkumy totiž ukázaly, že specifický citový vztah není vázán na toho, kdo je krmí a dělá mu snad jiné příjemnosti, ale že jeho podkladem je velmi pravděpodobně pocit bezpečí, známosti, jistoty. Z toho také vyplývá, že citový vztah dítěte k dospělým není věcí biologickou, ale psychologickou a že tedy neroz hoduje, je-li matka vlastní nebo nevlastní či adoptivní. Dítě za matku přijímá toho, kdo se k němu mateřsky chová, ať je to třeba babička, sousedka či kterákoliv jiná „mateřská osoba“. Stejně tak to platí o otci. (A jestliže si dítě vytvoří takovýto vztah například k babičce, která je na sklonku kojeneckého věku převážně opatrovala, není pak snadné přebudovat jej k někomu jinému.) Tento citový příklon je, jak se dnes na podkladě psychologických výzkumů soudí, velmi důležitým činitelem v celém dalším vývoji člověka. Je totiž předznamenáním jeho citových vztahů pozdějších – vztahů k ostatním členům rodiny, k vrstevníkům, k přátelům – a konec konců i vztahů erotických, jež povedou jednou k založení jeho vlastní rodiny. Často se k tomuto poznatku budeme vracet i v dalších úvahách. Rozhoduje se tu totiž o velmi důležitém životním principu – o důvěře a nedůvěře k okolnímu světu a k lidem v něm. Bude toto dítě přijímat lidi s důvěrou jako přátele, či spíše s nedůvěrou jako nepřátele? 104
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS229044