Kardos_sazba.qxd12.3.201711:43Stránka98
okénkem do většího světa, wi-fi připojení k internetu představovalo absolutní svobodu. Kdykoli se v noci vyplížila z okna svého pokoje, přišla sem, sedla si na zem a četla, jak nejrychleji uměla, bezcílně, jen klikala na odkazy, vepisovala slova a fráze do vyhledávače a zkoumala svět skrze monitor počítače. Když uhasila prvotní žízeň, navštěvovala několik konkrétních stránek: online vydání magazínu Silver Bay News. Star-Ledger. Ashbury Park Press. Bylo jich víc, ale tyhle noviny publikovaly nejvíc detailů o smrti její matky a neúspěšném hledání otce. Teta a strýc o tom zločinu Melanii řekli jen ta nejnutnější fakta. Navíc nikdy nepromluvili o místě, kde Melanie strávila prvních třicet tři měsíců svého života. Z novinových archivů si začala skládat celý obrázek. Jak zvláštně se cítila vždycky, když viděla to jméno – Meg Millerová – vytištěné, když si četla o své vlastní údajné smrti. Příčina smrti: utopení. Kdykoli četla ta slova, vždycky se jí stáhlo hrdlo a hrudník, jako by ji skutečně někdo držel pod vodou. A vlastně všechno, co bylo v těch článcích napsáno, v ní vyvolávalo závratě a nevolnost, které se podobaly těm těhotenským. Obzvlášť jeden reportér psal o tom zločinu pro Silver Bay News řadu let – články publikované při prvním výročí, pátém, pak desátém. Jednou v noci si Melanie našla jméno toho reportéra – Arthur Goodale – a zjistila, že odešel do důchodu, ale dál si vedl zpravodajský blog. Někdy psal o „vraždách Millerových“ a tyhle články jí vždycky připadaly překvapivé a tak trochu zázračné. Když věděla, že existuje někdo, kdo si čas od času vzpomene na její matku a také na ni, cítila se míň sama. Doufala, že by o matce mohl tenhle týden znovu něco napsat, protože se blížilo další výročí – patnácté. Nečekala, že si přečte článek o tom, že Arthur Goodale umírá. Selhalo mu srdce a možná už nikdy nevstane z nemocničního lůžka a nenapíše ani řádek. Tohle spojení s minulostí, jakkoli 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS228927
Kardos_sazba.qxd12.3.201711:43Stránka99
tenké, bude brzy pryč. Ona sama si ze Silver Bay vůbec nic nepamatovala. Během let se snažila vybavit si matčin obličej, stěny dětského pokoje, kuchyň, kde musela sedávat v dětské židličce a jíst. Cokoli. Ale nezůstala jí jediná vzpomínka. Zavřela laptop, postavila se, oklepala špínu z kalhot a vydala se na cestu k lesu, k domovu. Proč dnes odpoledne neřekla tetě a strýci, že je těhotná? Cítila se trapně, protože věřila, že ona a Phillip... Co, vezmou se? Budou žít šťastně až do smrti? A budou žít kde? Ve Fredonii? V Connecticutu s jeho rodinou? Podlehla představě, že Phillip Connor by mohl být klíčem k novému začátku, ale měla vědět, že je to jen fantazie. Nikdy se tím neměla nechat unést. Bylo to depresivní a nebezpečné. A vůbec, na ničem z toho už nezáleželo. Phillip si teď nejspíš myslí, že je blázen, a teta a strýc se o maličkém brzy dozvědí. Noční nebe bylo světlejší než obvykle, měsíc byl téměř v úplňku. Přešla pár ulic a vstoupila do rozlehlého lesa, jímž za patnáct minut dojde domů. Kdyby do knihovny jela autem, motor by téměř jistě vzbudil Kendru, která měla lehké spaní, a bylo moc důležité ničím tyhle noční výlety neohrozit. Navíc měla Melanie noční les ráda. Nikdy se v něm nebála a kromě toho to tam dobře znala. Nebo se možná nebála právě proto, že to tam dobře znala. Dnes si ale procházku neužívala. Nemohla si pomoct a pořád myslela na Phillipa, jak ho nechala stát ve dveřích, ublíženého a zmateného. Rozešla se s ním? Ani ona sama to nevěděla. Tak utekl před veverkou. A co? A potom si vzpomněla na toho chudáka novináře v New Jersey, jak umírá úplně sám, je mu jednaosmdesát let a nemá jediné vodítko v případu, který ho roky pronásledoval. „Překvapení!“ řekla nahlas. „Meg Millerová žije!“ Zapraskala větvička. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS228927
Kardos_sazba.qxd12.3.201711:43Stránka100
Rozhlédla se, ale nikoho neviděla. Jen si to představovala? Až na pár jelenů byla místní zvířata malá – veverky, vačice – a držela se stranou. Les je uklidňující, připomínala si, ne strašidelný. Hormony, které jí převrátily nejmilejší vůně do odporného zápachu, si teď pohrávaly s centrem strachu v jejím mozku. Nebo tak něco. Přidala do kroku, snažila se pohybovat tišeji a potom si začala za každým stromem představovat uprchlé vrahy a násilníky. Zrychlil se jí dech. Ztrácím les, pomyslela si. Byl můj a s tím je teď konec. Než začal semestr, teta a strýc jí dali mobilní telefon s předplacenou kartou, ale ona už dávno všechny minuty vyčerpala na hovory s Phillipem. Ale stejně, i kdyby teď měla nějaké volné minuty, zavolala by mu? Doufala, že ne. Tohle byl její les. Silou vůle se přiměla zpomalit a uvolnit – nikdo tady není, nikdo tady není. Přesto ji ve chvíli, kdy spatřila opuštěný traktor, mezník, který znamenal, že je pár set metrů od ulice Notress Pass, polil studený pot a srdce jí splašeně bilo až v krku. Vzduch byl absolutně klidný. Jediné zvuky vydávala ona svými tichými kroky a těžkým dechem. Když procházela kolem traktoru, přísahala by, že přes něj viděla přeběhnout cizí stín, takže zalapala po dechu a dala se do běhu. Těsnou mezerou v živém plotu, kterou objevila už dávno, se protáhla na jejich pozemek. Teta ani strýc ji nesmějí vidět odcházet ani přicházet, jinak má po výletech. Stejně napůl doufala, že ji jeden z nich zahlédne, jak sprintuje po trávníku. Právě teď zoufale toužila po jejich ochraně, toužila po tom, aby ji zbavili svobody. Bylo jí jedno, že les býval její. Teď už není. Oknem vlezla do svého pokoje, zavřela ho, zajistila a tiše se schoulila do postele. Ani si nesundala boty. Usnula, ale budily ji obrazy stovek dravých želv, jak lezou jedna přes druhou a snaží se ji popadnout – tahle noční můra se jí 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS228927