Legionáři poslechli. Piso se překulil a s úlevou uviděl kousek od sebe Afera. Z čela mu tekla krev, jedno oko měl zavřené, ale dokázal se na Pisa podívat. „Kde je Vitellius?“ zeptal se Piso. Afer ukázal. Bezvládný kamarád ležel pár kroků od nich. Piso se uklidnil, protože si všiml, že se mu hýbe hrudník. Možná byl vážně zraněný, ale nebyl mrtvý. „Bohové nad námi a pod námi. Mělo mě napadnout, že to budeš ty.“ Nad Pisem se tyčil Tullus, pevný jako skála. Natáhl ruku. „Dokážeš vstát?“ „Myslím, že jo, pane.“ Piso přijal podanou ruku a podařilo se mu postavit se na vratké nohy. Svět se s ním zatočil, a tak se chytil Tulla za rameno. „Promiňte, pane,“ zamumlal, pustil se ho a málem znovu upadl. „Drž se mě, ty hlupáku.“ Tullův hlas zněl mírněji než obvykle. Odvedl Pisa k vozu. „Opři se tady.“ Piso se chytil bednění, jako kdyby to byla větev, kterou najde v moři tonoucí námořník. Afer vstal sám. Ukázal na Vitellia a klekl si. „Jak je na tom?“ zeptal se Tullus. „Nevím jistě, pane. Je v limbu.“ Tullus se zamračil ještě víc. Zíral na Pisa. „Co se stalo?“ „Jen jsme si s jedním z těch vojáků zahráli v kostky, pane. Myslím, že se mu vůbec nelíbilo, že prohrál tohle, pane.“ Vyndal z váčku dvě bronzové spony a podal mu je. „Přísahej, že mluvíš pravdu.“ „Přísahám na život své matky, pane.“ Ozvalo se nic neříkající zavrčení a Piso dodal: „Ať mě Jupiter srazí, jestli lžu, pane.“ Zatajil dech, když si Tullus prohlížel spony ze všech stran. Potom se díval, nervy napnuté k prasknutí, jak jde centurion k legionářům, kteří před zdí hostince připomínali jenom řadu temných postav. „Jak to vypadá, muži, které jste zbili, jsou z mé centurie. Doufám, že pro to máte sakra dobrý důvod,“ pohrozil jim Tullus. „Tady můj voják tvrdí, že tohle všechno vzniklo kvůli hře v kostky. Taky tvrdí, že jednomu z vás se nelíbilo, že prohrál peníze a tyhle spony.“ „Tak to nebylo, pane,“ ohradil se legionář. „Pomlouval první kohortu.“
102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS228925
„Co řekl?“ obořil se na něj Tullus. Chvilku bylo ticho a potom legionář odpověděl: „Nevím přesně, pane. Řekl nám to Aius.“ „Ty jsi Aius?“ zeptal se Tullus. „Ano, pane.“ „Objasni mi, co bylo řečeno.“ Aius vyjmenoval celý seznam urážek a každá z nich mohla mířit i na konkrétní jednotku: první kohorta je samý teplouš. Taky jsou zbabělci a vždycky utečou z boje. Jsou ostudou legie. „Mohl bych pokračovat, pane,“ řekl Aius. „To stačí, legionáři,“ přerušil ho Tullus. „Řekni mi, proč by tři vojáci tvrdili takové věci, když legionáři, které pomlouvali, byli v takové přesile?“ „To-to nemůžu říct, pane. To muselo být z opilosti.“ „Z opilosti,“ zopakoval Tullus. Podíval se Aiovi do tváře. „Možná bych tomu uvěřil, kdyby šlo o někoho jiného, ale své vojáky znám docela dobře. Jsou ožralové a do jisté míry hlupáci, ale nejsou to kreténi.“ Praštil legionáře sponami do nosu a pak s nimi zase ucukl. Aius sténal. „Tady je vyryto Marcus Aius z první kohorty. Zřejmě budou tvoje.“ „Ano, pane,“ zamumlal Aius za dlaněmi, které si tiskl na obličej. „A tys je před chvílí pohrál v kostkách s tamtím mužem?“ ukázal Tullus na Pisa. „Jo, pane.“ „Kolik let jsi odsloužil?“ „Dvanáct, pane,“ odpověděl Aius. „Jestli jsem se jako centurion něco naučil, pak to, že s vojákem, který hraje o součásti výstroje, hlavně veteránem, není cosi v pořádku. Něco mi říká, že ty jsi přesně takový.“ Aius hned neodpověděl a Tullus zařval: „Mám pravdu?“ „Chtěl jsem vyhrát zpátky své peníze, pane,“ zamumlal Aius. „A ty spony.“ „Myslel jsem si to,“ odsekl Tullus. Popošel blíž k jedné louči a vyndal tabulku a rydlo. „Postupně přistupte. Chci jména, charakteristické rysy, centurii a jméno centuriona.“ Piso sledoval se stále větším potěšením, jak deset legionářů jde v řadě k Tullovi, sdělují mu potřebné informace a ukazují mu
103
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS228925
jizvy, mateřská znaménka nebo tetování, které by je odlišily od ostatních. Nikdo se neopovážil zeptat, jaký bude jejich trest. Když Tullus skončil, podíval se na Afera. „Jak je na tom Vitellius?“ „Už se probral, pane,“ zazněla odpověď. „Tvrdí, že to s ním není tak zlé.“ Piso by přísahal, že se Tullovi ulevilo. „Máte štěstí, že se probral,“ zařval na Aia a ostatní. „A všichni zmizte. Ráno se o tom doví centurion Fabricius.“ Šlehnutím prutu je zahnal. Piso byl velice spokojený, že chlápek, kterého praštil do slabin, jde nějak divně. Jeho dobrá nálada vydržela do chvíle, než Tullus usoudil, že jejich zranění nejsou moc vážná, a pořádně je seřval. „Který hlupák začne hrát s vojákem, který s sebou má půlku centurie? Žádný můj legionář by neměl být přistižen, jak se rve na ulici. Co jste to za hlupáky?“ Piso a ostatní dva vyslechli tu tirádu mlčky. Ani si nestěžovali, když je Tullus potrestal měsícem domácího vězení a rajóny, ani když jim slíbil tréninkové pochody navíc, jakmile je doktor uzná za schopné. Nakonec s tím přestal. Přísně se na ně podíval a oni jeho pohled váhavě opětovali. „Jděte mi z očí,“ poručil jim. „Vraťte se do kasáren.“ Piso a Afer podepřeli každý z jedné strany Vitellia a obešli vůz. Zmatený vozka, který všechno sledoval z bezpečné vzdálenosti, protože si nebyl jistý, jestli se to už přehnalo, se odvážil k volům. „Piso.“ Piso se otočil. „Stála ta výhra za to?“ zeptal se Tullus. Když si uvědomil, že ho všechno bolí a kamarádi na tom jistě nejsou o nic líp, hlavně Vitellius, odpověděl: „Ne, pane.“ „Než začneš příště hrát kostky, pořádně si to rozmysli. V první kohortě jsou možná nafoukanci, ale nejsou to zbabělci.“ „Ano, pane. Jsme moc rádi, že jste šel náhodou kolem.“ Afer a Vitellius taky rychle poděkovali. „To já taky.“ Pisa udivilo, že mu Tullus podal bronzové spony. Zasmál se. „Po boji, jako byl tenhle, by si člověk měl nechat to, co vyhrál.“
104
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS228925