T E R E Z A S C H I L L E R O VÁ
Tentokrát to na ambulanci žije, je tam snad dvakrát víc lidí než jindy. Panebože, to bude masakr. Chce se mi brečet. Stoupám si do fronty. Hlásím jméno. A neusedám. Není kam. Jdu ven, před denní nemocnicí je ještě pár míst na sezení. Je tam poslední volné. Taky je tam na padnutí, protože vzduch je tam stejný od té doby, co tu budovu postavili. Mám chuť to tam rozkopat. Svoji agresivitu maskuju knížkou a dělám, že čtu. Vlastně to nečtu, uvnitř supím. Po hodině mě volá doktor denní nemocnice. „No, tak krevní obraz nic moc, bílých krvinek moc nemáte. Prednison berete? Takže já to teď posílám do lékárny a dneska to bude asi delší, klidně se běžte projít ven.“ Taky že jdu. Je pár dní před vysvědčením. Vlastně se mi dnes to mega dlouhý čekání hodí. Vycházím z nemocnice a jdu do nákupního centra, které je nedaleko. Musím pro syna pořídit nějaké LEGO za odměnu. Bude mít samé jedničky, to už předem vím od učitelky. Vybírám suprovou helikoptéru, ta se mu bude určitě líbit. Ježiš, to je drahý! Málem se mnou sekne, když vidím cenu. Ale co, ten náš prvňáček si to opravdu zaslouží. Snažil se ve škole a doma to teď se mnou nemá jednoduchý. Už ho úplně vidím, jak nadšeně vykřikne, až to uvidí. Takovej „helikopotvorník“ teda ještě neměl. Vracím se do nemocnice. Podařilo se mi zabít asi 45 minut. No, nic moc. Co teď jako… jdu k Vietnamcům poblíž nemocnice a koupím si něco k jídlu. Mám chuť na všechno, ale držím se… hm… tady nic moc nemají. Jdu do koutku, kde mají pečivo, vezmu do ruky něco, co se mi líbí, je to zabalený, ale ejhle, má to vousy… je to z půlky plesnivý. Tak tady se asi radši nenajím. Ve Vodičkový ulici narazím na dobrou lahůdkárnu a kupuju si tam obloženou housku s mozzarellou a bazalkou. Tlačím ji do sebe jako smyslů zbavená. Najím se ještě před chemoterapií, abych pak neměla hlad. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS228867
DENÍK RAKA
Zabitých další 25 minut. Raději se vracím na denní nemocnici. Na hlavě mám šátek, svítí sluníčko, cestou zpět potkávám další pobudy a ožraly, kteří se poflakují v parku a otravují kolemjdoucí. Na denní nemocnici je puch a dusno. Asi to moc neodsejpá, napadne mě, protože ti lidi, které jsem v čekárně „zanechala“, čekají pořád na svých místech. Zhnuseně usedám na volnou židli, štěstí že byla, a zvadle čekám. Čekám ještě další dvě hodiny. Stříká mi mozek. Konečně mě volá sestra. Usedám na křeslo. Kanyla… aha, na poprvé to nejde napíchnout. A sakra, ne, nebudou mi teď žily stávkovat?! Dostávám kanylu do nezvyklého místa. „Nepálí?“ ptá se sestra. „No, já nevím, trochu jo, je to takový divný, bolí to…“ „Tak tam zkusíme fyziologický roztok…“ „Já nevim, sestři, trochu to bolí, nedáme to jinam?“ „No, kdyby to bylo blbě napíchnutý, tak by se tam už udělala boule… vypadá to, že to bude dobrý.“ Pořád civím na vpich a kontroluju, jestli to nejde mimo. „Tak co, ještě to bolí?“ ptá se sestra. „No trochu jo… a nemůže to jít jinam než do žíly?“ Vybaví se mi totiž úryvek ze souhlasu s chemoterapií, že když se cytostatika dostanou mimo žílu, tak je to průser. „Ale ne, to nemůže jít mimo žílu, to by tam už opravdu byla boule jako hrom.“ „Tak jo,“ souhlasím a jsem docela vycukaná strachy z toho, že se léky dostanou jinam, než mají. Sleduji pořád jehlu a vidím přes průhlednou náplast, jak se mi do žíly pumpujou léky. Kontroluju, jestli se neděje nic neobvyklého. Celou hodinu tomu nevěřím. Nakonec to vzdávám. Asi je to opravdu napíchnuté dobře. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS228867
T E R E Z A S C H I L L E R O VÁ
Večer píše Adéla. „Ahoj Teri… co kocovina dnes?“ „Adélko, jako prase, ustála jsem opět zvracení, to je důležitý!“ „A odměna bude? Myslím rtěnku.“ „Adélko, jasně, že bude, jakmile budu mít sílu na nákup, tak to samozřejmě nevydržím a další pořídím.“ „To ani nechtěj vydržet.“ „Hele, Adél, blbý je, že mám poslední dny depky a výkyvy nálad, prostě mi straší v hlavě. Pomáhá mi práce, která mě ale na druhou stranu vždycky strašně unaví. Nějak to na mě padá, nabízejí mi pořád antidepresiva, ale já je prostě nechci, to se raději podělím o problémy s někým jiným.“ „Teri… určitě je dobře, že se s námi o to dělíš, ale kdybys tělo vystavovala velkému stresu… to není o tom, že nejsi silná, ale i tělo je potřeba nechat odpočinout… respektive myšlenky…“ „Asi máš pravdu. Trvá to pár dní, tak uvidím, třeba to přejde. Slibuji, že si o ně řeknu, když ucítím, že mě to omezuje… zatím to zvládám… no, jakž takž, myšlenky se mi někdy daří ovládat, beru to jako dobrý cvičení.“ „To určitě!!! Ale kdyby…“ Adél mi posílá link na Youtube – písničku od Radúzy: Jednou to pomine dobrý, zlý, jen my ne jednou to přebolí ať je to cokoli Jednou se vyhrabem z každýho trápení mezi zemí, nebem nic na věky není Nad ránem 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS228867