Jákobovy barvy Polyká. Kouše a polyká znovu. Cítí, jak se mu žaludek plní. Cítí, jak ho guláš hřeje zevnitř a jeho ztuhlé končetiny jako by zalila nečekaná přívalová vlna. Nohy se chvějí, ruce třesou. Zkouší nejprve pomalu další sousto, pak další, ale nakonec se neovládne a zbytek zhltne bez otálení. Když nakonec s cinknutím odloží lžíci do prázdné misky, bolí ho celá čelist. Přikrčí se ve svém temném koutku pod schody a přitiskne se ke stěně, jak se mu vybavuje dávná vzpomínka. „Je to, jako dyž loupeš jabko,“ učil ho otec, když opatrně pokládal králíka na stůl, jeho kožich ještě teplý a oči matné. „Musíš ho stáhnout naraz. Ale pomalu. Esli kožu rozerveš, zničíš ju.“ Jákob si vzal vlastní nůž. Zatlačil na prostředek králíkova krku a pak nožem přejel až dolů k jeho břichu. „Musíš řezat, jako kebys rozpínal kabát,“ řekl mu otec. „Rovnou dolu přes střed. A předne aji zadne nohy zas takhle.“ Šlo to snadno, nabroušené ostří jeho nože řezalo maso jako máslo a ulpívaly na něm lepivé skvrny teplé králičí krve. Pokračoval opatrně podle instrukcí a poslouchal klidný dech svého otce, který stál přímo za ním. Když měl hotovo, vzhlédl. „Teď ho svlíkneš, jako keby sis svlíkal kabát,“ řekl mu pak otec a pochvalně přikývl, když Jákob začal stahovat neporušenou kůži. Později králíka umyl, osušil a pečlivě rozporcoval. Matka mu z téhle jeho první králičí kůže ušila teplé palčáky. Jákob je ale nakonec dal svému malému bratříčkovi, když viděl, jak výská a dychtivě se natahuje, aby si je také zkusil. Jákob si k němu klekl a natáhl je Malutkému na droboučké ruce, celé rozpálené v letním parnu, a potom ho sledoval, jak s nimi klopýtá pryč a nadšeně si tleská. Nosil je na rukou celý den, dokonce i celou noc, i když se mu v nich ručičky potily, až je měl celé vlhké a růžové.
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS228846
Dnešek Vybaví si letmo bratříčkovu tvář, veselou, zářivou, bezelstně spokojenou. Jak k němu pospíchá, přesně jako v ten den. Ale vtom se mu v mysli objeví znovu onen strom. Na zeleném pahorku, bez listů, celý pokřivený a tvarem připomínající písmeno Y. Vidí ho tak, jak ho zahlédl poprvé, bílý jako kost ve světle měsíčního svitu, později stříbrný v záři slunečních paprsků, a také tvář svého bratříčka s očima doširoka otevřenýma. Jako kdyby už jedna vzpomínka nemohla existovat bez té druhé. „Teď je z tebe muž,“ řekl mu důstojník v uniformě s vyšívaným znakem. Stejný voják, který jen pár okamžiků předtím seděl, držel si hlavu v dlaních a vzlykal: „Všichni muži mají před svou matkou nějaké tajemství.“ Jákob má oči pevně zavřené a rukama si objímá pokrčená kolena, až to bolí. Čeká, až se vlna přežene, až hrůza jeho vzpomínky pomine. Malutki. Malutki. Jeho drobné ručičky, kterýma se chytil Jákobových tváří, zatímco ho bratr držel v náručí. Je to to nejhorší? ptá se znovu sám sebe. To úplně nejhorší? Sestra zvedla jednu nohu ze země a zeptala se, jestli i tráva může cítit bolest. „Nemůže,“ řekl jí na to. „Tráva nikdy nemůže cítit bolest.“ O dvoje dvířka vedle se ozve Loslowův hlas, který Jákoba vrátí zpět do přítomnosti jeho úkrytu, kde se ve vzduchu stále ještě vznáší vůně masa. Do příjemného tepla a vřelé společnosti přátel za dřevěnými přepážkami. „Život naší rodiny se točil hlavně kolem jídla,“ říká. „Bylo to takové každodenní potěšení. A teď? Jediná věc, která nás dělí od smrti.“ Poslouchej ho, přikazuje si Jákob. Poslouchej Loslowa a jeho dnešní příběh.
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS228846
Jákobovy barvy „Zvesela, příteli, zvesela,“ prosí ho Cherub, „vždyť jsme si zrovna užili takovou hostinu.“ Potom se hlas z Loslowova konce přístěnku odmlčí a neozývá se už nic než ťukání prstů do podlahy. Jákob se začíná bát, že pro dnešek je konec, že vyprávění dnešního večera, které pro něj mohlo znamenat tak potřebnou útěchu, už skončilo a Loslow se nadobro zabral jen do svého piana. Ale pak se jeho hlas ozve do tmy znovu: „Znával jsem muže, který měl závislost na omítce,“ řekne o dost veselejším tónem. „Krátce jsme spolu žili ve Vídni. Byl to divný patron. Dělal účetního pro celou společnost účetních, všichni v oblecích a s kravatami. Do práce odcházel v sedm, přesně ve dvanáct obědval a vracel se v šest. Žádné změny. Žádná tajemství. Kromě téhle jediné věci, jeho závislosti, kterou mi přiznal teprve potom, co díra ve zdi jeho pokoje už byla příliš veliká na to, aby ji mohl schovat.“ Jákob poslouchá a v pěst sevřené ruce se mu pomalu uvolňují. „Jeho pokoj sousedil s mým. Takže jsem pravidelně slýchával to nenápadné škrábání do zdí. Oškrabával si omítku pomocí nehtů, měl ruce jako kameník, a ne jako účetní. V noci toužíval po omítce podobně jako kuřák po cigaretě. Probouzel se hodinu co hodinu. Naškrábal si ten bílý prášek do dlaně a olizoval ho jako nějaký pes. Jednou jsem to zkusil ochutnat,“ přiznal Loslow, „abych zjistil, co na tom má. Prášek byl tak suchý, až mi uvízl v krku. Ležel jsem vzhůru celou noc a čekal, jestli se objeví chuť na další, ale nestalo se tak. Řekl mi, že je to dobře. Že omítka požírá člověku žaludek zevnitř. Ale i když tohle věděl, stejně nedokázal přestat. Nakonec jsem se musel odstěhovat. Nesnesl jsem to jeho škrábání. Je možné, že za tu dobu, co jsme tady, jsme už všichni také závislí – na kamen-
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS228846