Ukázka elektronické knihy, UID: KOS228667
11 Proutek akácie vsazený do země vypadal o něco živěji, ale ne o moc. Děti ve školních uniformách vyděšeně přihlížely tomu, jak se kolem kořenů rozhrnuje mulčovací kůra. Učitelé a rodiče postávali v malých skupinkách okolo, někteří se ani nesnažili skrývat pláč. Pár zažloutlých lístků akácie předem vzdalo boj s horkem a sneslo se k zemi. Dopadly kousek od plakety, na níž bylo čerstvě vyryto: Na památku Billyho a Karen Hadlerových. Budeme vzpomínat s láskou, Spolek rodičů a přátel školy Stromek nemá šanci na přežití, pomyslel si Falk. Cítil, jak ho zem skrz podrážky bot pálí do chodidel. Falk stál po letech na dvoře své staré základní školy a měl pocit, že se vrátil v čase o třicet roků zpátky. Asfaltové hřiště vypadalo jako zmenšenina toho, které si pamatoval z dětství, a kohoutky s pitnou vodou byly umístěné absurdně nízko u země, ale vše mu tu bylo důvěrně známé a v mysli se mu
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS228667
vynořovaly záblesky tváří a zážitků, na které už dávno zapomněl. Tehdy bylo fajn mít Luka po boku. Jako dítě měl pořád pusu od ucha k uchu a všechny si svou bezprostředností a ostrovtipem rychle omotal kolem prstu, takže bylo přirozené, že zákony džungle na dětském hřišti se řídily podle něj. Dnes by o něm řekli, že byl charismatický, to slovo ale tehdy ještě neznali. Rád se s ostatními podělil o čas, vtípky, věci. O své rodiče. K Hadlerovým měli všichni dveře vždy otevřené. Byl oddaným kamarádem, někdy snad až moc. Když jednou Falk dostal při fotbale míčem do obličeje, musel Luka odtáhnout, aby to kluk, co míč kopl, šeredně neodskákal. Falk, vytáhlý a neobratný, si dobře uvědomoval, jaké má štěstí, že je Luke na jeho straně. Obřad se blížil ke konci a Falk se znepokojeně ošil. „Scott Whitlam, ředitel,“ řekl Raco a kývl směrem k dobře vypadajícímu muži v kravatě, který se zdvořile loučil s hloučkem rodičů. Jen co obřad skončil, přišel k nim s nataženou rukou. „Omlouvám se, že jste museli čekat,“ řekl poté, co mu Raco představil Falka. „V podobných situacích jsou všichni velmi sdílní.“ Whitlamovi bylo něco přes čtyřicet a pohyboval se s přirozenou energií bývalého atleta. Měl vypracovaný hrudník a široký úsměv. Zpod klobouku mu vykukovaly krátké hnědé vlasy. „Bylo to hezké rozloučení,“ řekl Falk a Whitlam se ohlédl za sazeničkou akácie. „Museli jsme něco uspořádat,“ Whitlam ztišil hlas. „Ten strom ale nepřežije ani náhodou. Zajímalo by mě, co řekneme dětem, až uschne. Každopádně,“ kývl hlavou směrem k budově z bílých cihel, „jsme připravili věci, které patřily
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS228667