sobecká, svéhlavá nebo cokoliv dalšího tě napadne, ale pravda je, že náš kmen na tom bude líp, když ho povede kdokoliv jiný, jen ne já.“ Fabián se pochybovačně ušklíbl, ale nic dalšího neřekl. Až po chvíli se zeptal: „Proč ses tenkrát prostě nevrátila zpátky? Když jsi odešla od Charlese… tvůj otec by tě přivítal zpět s otevřenou náručí a nic by ti nevyčítal.“ Val zaváhala. V její rodině bylo sdílení tajemství běžné. Všichni o sobě věděli všechno a chránili tajemství ostatních jako svá vlastní. Věděla, že Fabiánovi může říct pravdu. Ale už ze zvyku cítila zábrany. Strávila tolik let v tajnůstkářství, že mluvit otevřeně s kýmkoliv mimo její nejbližší okruh, jí přišlo nepřirozené. „Nemusíš mi odpovídat, když nechceš,“ řekl nakonec Fabián, když viděl její rozpolcenost a odvrátil se od ní. „Ne, chci ti to říct. Jen je to těžké. Svěřím ti velké tajemství, o kterém ví jenom velmi málo lidí. Tajemství, které není jenom moje.“ Fabián zaujatě naslouchal, zatímco mu líčila historii svého života od chvíle, co od kmene odešla. Jak začala studovat na Charlesově akademii a dostala se do generálského výběru. Jak v druhém světě provedla Valerie transformační postup zpodvojnění jako dětskou hru, a tím obrátila život Vallence naruby. Jak si ji Thomas vzal pod svá křídla, udělal z ní agentku Archivu a nařídil jí opustit Charlese, a to všechno, co se odehrálo poté. Chvílemi si nebyla jistá, jestli jí Fabián věřil. Ale ani jednou ji nepřerušil. Jen se příležitostně na něco doptal. Když s vyprávěním skončila, dlouho mlčel. Val se snažila něco vyčíst z jeho tváře, ale neúspěšně. „Zanedlouho bude svítat,“ řekl nakonec. „Měli bychom se vyspat.“ Val zmateně přisvědčila a rozešli se. Dlouho nemohla usnout. Jen sledovala hvězdnou oblohu a ptala se sama sebe, co se asi jejímu bratranci honí hlavou. Zdálo se jí, že s ní kdosi jemně zatřásl jen pár minut po tom, co jí konečně spadla víčka.
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS228500
„Val,“ řekl Fabián tiše. „Už je čas. Za chvíli bude snídaně a pak vyrazíme ke svatyni. Doprovodíme vás, abychom měli jistotu, že budeš v pořádku. Stále se tu potlouká až moc lovců.“ Val si promnula oči. Nebe nad vrcholky stromů začínalo pozvolna blednout. Usmála se. „Děkuju. Budu moc ráda za vaši společnost.“ „To nic není, jsme přece rodina,“ odpověděl Fabián s úsměvem. Garian toho té noci nenaspal o nic víc než Vallence. Nejdřív dlouho ležel v posteli a převaloval se. Když konečně usnul, začal mít noční můry. Přestože normálně neměl problém obsah svých snů ovládat, tentokrát se zdálo, že jeho podvědomí zcela převzalo vládu a protkalo jeho sny obrazy toho, čeho se bál nejvíc. Po několika nepodařených pokusech sen změnit se raději probudil – s košilí propocenou strachem. Vstal. Chvíli chodil sem tam po pokoji a pokoušel se uklidnit. Nemohl ale dostat vlastní mysl pod kontrolu – byla jako splašený kůň. Znovu a znovu mu přehrávala tytéž obrazy – vzpomínky smíchané s fantazií, které dokonale ztělesňovaly jeho nejhorší obavy. Živě si pamatoval okamžik, kdy byl přivolán k zavražděné tanečnici – tanečnici, kterou Aggson s Heronem zabili jen tak pro zábavu a potěšení. Pamatoval si potrhané šaty, otlaky a odřeniny po celém těle i hlavu, jak ležela na zemi v nepřirozeném úhlu od krku. Smrt patřila k jeho práci. Byl na ni zvyklý. Ale tento projev zbytečné, nesmyslné krutosti, jim přece jenom trochu otřásl. Už jen způsob, jakým bylo tělo pohozené podél cesty, jako nějaký opotřebovaný kus nábytku, který už splnil svůj účel a dál pro něj nebylo využití – v něm vzbuzoval znechucení a zlost. Ano, podle jejich práva byla ta žena coby otrokyně rovna majetku. Ale stále to byla živá bytost a on si ani nechtěl představovat utrpení, kterým musela před svou smrtí projít, hrůzu, kterou musela cítit. To vše díky Aggsonovi. Aggsonovi, s nímž teď byla Vallence sama. V Garianově hlavě se praly logické argumenty, proč by Aggson rozhodně Vallence neublížil, s živými obrazy, ve kterých místo tanečnice hrála hlavní roli celé tragédie právě ona. Její tělo, rozlámané a potrhané, její tvář s prázdnýma očima a pomalu vyhasínajícím odrazem strachu…
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS228500
Nemohl to snést. Jen ta samotná představa ho doháněla k šílenství… jestli se jí něco stane… Uvědomil si, že kdyby se Val opravdu něco stalo, ta bolest z její ztráty by ho nejspíš skutečně připravila o rozum. Už jen to, do jakého stavu ho dostala starost o ni. Od chvíle, kdy opustila palác, byl úplně mimo sebe. Jeho moc si žila vlastním, svobodným životem, a on nad ní neměl téměř žádnou kontrolu. Varovný zvon, který se v okamžiku Vallencina odjezdu rozezněl městem, ohlašoval vzpouru otroků, co opravovali nádvoří. Garian měl zlost kvůli nekompetentnosti vlastních mužů, kteří dopustili, aby vzpoura došla tak daleko, že se o ní vůbec jako o vzpouře dalo mluvit. Otroci se dostali ke zbraním a tři jeho vojáci byli zraněni. Konflikt byl ukončen v okamžiku jeho příchodu, ovšem způsobem, na který nebyl právě hrdý. V tom momentu silné zlosti zabil víceméně mimoděk šest otroků – jen proto, že u něj stáli příliš blízko. Když mohl takhle ztratit kontrolu jen proto, že měl o Val strach, co teprve kdyby se jí opravdu něco stalo? Zkusil ji ještě několikrát vyhledat svým vnitřním zrakem, ale bez výsledku. Chvíli zvažoval, že by se mohl napojit na Aggsonovu mysl, ale bez ohledu na to, jak nerad sdílel Aggsonovy myšlenky, těžko by svou přítomnost před třetím generálem skryl. A Garian se obával, že by tím mohl Aggsona vyprovokovat. Jak mohl dovolit, aby s Aggsonem odjela? Měl jít za otcem a prosit ho o odpuštění za všechno, co udělal, jen aby mu dovolil jet s ní! Otevřel dveře na terasu a podíval se na hvězdné nebe. Co by dal za to, aby teď mohl být po Vallencině boku! Jestli se jí něco stane, nikdy si to neodpustí. Musel pryč. Vyšel z pokojů na chodbu a zarazil se. U nedalekého okna stál Soren s rukama založenýma na prsou a díval se ven. Když ho uslyšel, otočil se na něj. „Nemůžeš spát?“ zeptal se ho Garian s náznakem jízlivosti. „Už jsem měl klidnější noci,“ odpověděl princ. „To jsme dva.“
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS228500