a politického života. Jeho zakladatelkou byla v roce 1559 dcera Karla V. a Isabely Portugalské a vdova po portugalském králi Janu Manuelovi Juana (1535–1573), mladší sestra císařovny Marie, která se osobně znala i s Ignácem z Loyoly a sv. Františkem Borgiášem. V průběhu dalších desetiletí se klášter stal oblíbeným útočištěm ovdovělých či neprovdaných šlechtičen, ale i členů královské rodiny; právě do něj se uchýlila i císařovna Marie. Teprve 1. května roku 1585 se konečně v císařovniných komnatách tohoto kláštera konala svatba nejstarší pernštejnské dcery. Slavnostnímu aktu byl přítomen výkvět španělského královského dvora v čele se samotným králem Filipem II. Ten také již předtím přiznal zchudlé české šlechtičně doživotní rentu ve výši dvou tisíc dukátů ročně, což bylo možno chápat současně jako projev díků za služby prokázané Juaniným otcem, výraz úcty vůči rodu Pernštejnů, ale i závazek do budoucna.149 Manželství však nemělo příliš dlouhého trvání, vévoda se v roce 1592 zapletl do aragonského odboje, hájícího staré feudální výsady proti centralismu krále Filipa II., a ještě téhož roku zemřel ve vězení. Přestože jeho statky nebyly konfiskovány, Juana se po manželově skonu mohla opět uchýlit ke dvoru císařovny Marie do kláštera Descalzas Reales. Díky císařovnině přímluvě byl Juanin manžel nakonec tři roky po své smrti zbaven veškerých obvinění a statky i titul vévodů z Villahermosy zůstaly Juaně a její rodině.150 Juana se však musela později vypořádat ještě s úmrtím svých tří dcer Marie Luisy, Juany a Isabely a sama se pak starala o svých pět vnoučat. V madridském klášteře žila až do konce svého života, zemřela 3. ledna 1631. Se svými blízkými v Čechách, kam 149 Ke všem
obtížným peripetiím cesty z Prahy do Madridu, kam císařovna dorazila až na začátku března 1582, E. SCHODER, Die Reise der Kaiserin María nach Spanien (1581–1582); o Johaně jako člence doprovodu je zmínka na s. 169; dále zejména G. KHEVENHÜLLER-METSCH – G. Probszt-Ohstorff (edd.), Hans Khevenhueller, kaiserlicher Botschafter bei Philipp II., geheimes Tagebuch, s. 118, 139 a 144 (sám velvyslanec byl ženichovým svědkem); E. BUKOLSKÁ – P. ŠTĚPÁNEK, Retratos españoles en la colección de Lobkowicz de Roudnice, s. 147–148; P. MAREK, Španělský královský dvůr očima české šlechtičny, zejm. s. 11–15; díky němu bylo možno korigovat či doplnit starší nepřesné údaje – např. J. FORBELSKÝ, Španělé, Říše a Čechy v 16. a 17. století, s. 23 (uvádí informaci o „svatbě“ v Zaragoze včetně data); Ch. FRITZOVÁ – J. RůŽIČKA, Španělský sňatek Vratislava z Pernštejna, s. 64; J. Kotyk, Juana z Pernštejna 1556 –1631; k příbuzenství se sv. Františkem Borgiášem V. KROUŽIL, Juan de Borja, Guillén de San Clemente a formování „španělské strany“ na dvoře Rudolfa II., s. 15. Dále i B. BAĎURA, Los Borja y el Reino de Bohemia, s. 68–69; J. JANÁČEK, Rudolf II. a jeho doba, s. 186n; P. VOREL, Páni z Pernštejna. Vzestup a pád rodu zubří hlavy v dějinách Čech a Moravy, s. 263n. 150 Srov. P. Marek, Las damas de la emperatriz Maria; TÝŽ, Španělský královský dvůr očima české šlechtičny.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS228456
Klášter Descalzas reales v Madridu, dnešní stav
se již nikdy nevrátila, si vyměňovala dopisy. Vítala například nástup Ferdinanda II. a blahopřála k tak skvělému panovníkovi. V klášterním muzeu se dodnes dochovalo několik předmětů českého původu, zvláště velký kříž z českého skla a obraz znázorňující odchod ovdovělé Marie Habsburské z Čech, na němž je v pozadí zachycena i Praha.151 151 J. KOTYK,
Juana z Pernštejna 1556 –1631; B. CHUDOBA, Španělé na Bílé hoře, s. 152; O. KAŠPAR, Nástin dějin česko-španělských vztahů, s. 792; dopisy do Čech in RALR, sign. B 180; Documenta Bohemica bellum Tricennale illustrantia. III., č. 204 (Madrid 28. 8. 1621); J. VÁCHOVÁ, Španělská korespondence české šlechty na počátku 17. století. Zřejmě na počátku roku 1599 se Juana v Zaragoze setkala s Vilémem Slavatou – viz P. MAŤA, Oslavy jubilejního léta 1600 v Římě a česká šlechta, s. 113. J. KAŠPAROVÁ, České země a jejich obyvatelé očima románského světa 16.–17. století, s. 216, uvádí navíc i informaci, že se Juana a její manžel údajně stali předlohou pro vévodskou dvojici vystupující ve druhém díle románu Don Quijote spisovatele Miguela Cervantese); dále i zmínka o obraze „Cesta císařovny Marie z Prahy do Madridu“, jehož autorem je vlámský malíř Jans van der Beken (Tamtéž, s. 215, pozn. 216). Na dochovanou Juaninu korespondenci v rodovém archivu vévodů z Villahermosy upozornil P. MAREK, Španělský královský dvůr očima české šlechtičny, s. 15–16 (pozn. 34).
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS228456
Další z Polyxeniných sester, zhruba o rok starší Františka (1565? – 1627?), již měla komplikovanější osud. V roce 1582, zřejmě ještě před otcovou smrtí, sice měla být údajně zasnoubena s Andreasem Matyášem d‘Acquaviva, knížetem z Kasertu (Andrea Matteo d‘Acquaviva d‘Aragona, principe di Caserta, 1570 –1647), jenž náležel k nejvýše postaveným šlechticům španělského Neapolska,152 ale manželství v té době nebylo realizováno, protože ještě v roce 1608 je více než čtyřicetiletá Pernštejnka důsledně označována jako „panna Františka“, princessa z Kasertu, a zejména proto, že vyplacení jejího věna je ve stejném roce podmiňováno uskutečněním řádného sňatku s jejím snoubencem.153 Korigovat však je třeba i datum zasnoubení, protože kníže Acquaviva byl na začátku osmdesátých let ještě dosti mladý, a především se podle rodové genealogie oženil v listopadu 1593 s Isabellou Caracciolou del Sole (nar. 1576) a měl s ní dceru Annu (1596 –1659). Františka se tak mohla stát jeho manželkou až po zmíněném roce 1608,154 kdy byl již vdovcem. Podle genealogických i rodinných údajů se pak kníže z Kasertu oženil ještě do třetice v roce 1627 s rovněž ovdovělou Martou Polyxenou z Fürstenberka (1588–1649), dcerou Františčiny sestry Alžběty, tedy svou nevlastní neteří.155 Další z neprovdaných sester měla být také Hedvika.156 Již z dosud uvedených jmen manželů či snoubenců dcer Vratislava z Pernštejna jsou zřejmé ambice, s jakými se v pernštejnské rodině přistupovalo k výběru ženichů – nikdo z nich nebyl příslušníkem domácí šlechty, Alžbětin manžel patřil mezi dvořany císaře (s ročním platem 40 152 L.
Giorgi, Caserta e gli Acquaviva, s. 11–53. Páni z Pernštejna. Vzestup a pád rodu zubří hlavy v dějinách Čech a Moravy, s. 264; OSN 2, s. 508. 154 Adam ml. z Valdštejna uvádí ve svém deníku k 21. lednu 1609, že „Jich Milosti kněžny p[anna] Františka z Pernštejna a p[anna] Polexina, hrabinka z Firštenberku, z Prahy vyjely […], a to do Vlach k svejm ženichům“ (spolu s Francescem Gonzagou a Alžbětou z Fürstenberka): M. KOLDINSKÁ – P. MAŤA (edd.), Deník rudolfinského dvořana, s. 154. 155 Viz G. KADLEC – J. KOTYK, Pernštejnové, s. 203; dále i A. L. HERNÁNDEZ, El niňo Jesús de Praga y su donante Polixena de Lobkowitz, s. 228; L. Giorgi, Caserta e gli Acquaviva, s. 11–53; http://gw1.geneanet.org/genroy?lang=fr;p=andrea+matteo;n=acquaviva+d+aragona;oc=1. Prvním manželem Marty Polyxeny z Fürstenberka byl Emanuele Gesualdo di Venosa (1588–1613) – viz http://genealogy.euweb.cz/ furstbg/furstenbg2.html#A1. 156 Viz pozn. 57 a 71. Zřejmě lze přitom vyloučit, že by se mohlo jednat o jinou příslušnici rodu: v úvahu by sice připadala zejména stejnojmenná dcera Vojtěcha z Pernštejna, Polyxenina strýce, a tedy její sestřenice, narozená po roce 1556, ale i ta zemřela už jako dvouletá v roce 1558 – P. VOREL, Páni z Pernštejna. Vzestup a pád rodu zubří hlavy v dějinách Čech a Moravy, s. 246; OSN 19, s. 509. 153 P. VOREL,
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS228456