Vzpomínky 1. díl
1915
Přišel továrník se synem, který byl pro nás v zajateckém táboře v Niši, a jeden úředník předčítal jména každého a my jsme se stavěli na druhé straně do řady. Když bylo vše skončeno, byl dán rozvrh práce na dnešní den. Každý z nás dostal 10 dinárů jako zálohu, bychom si mohli koupit oběd a chléb a též to nejnutnější, co jsme potřebovali. Dostali jsme také každý ze starých pytlů ušitý „štruzak“ a jednu teplou deku a hned jsme si počali budovati hnízdo. Dovezli nám slámu. Dali jsme se vesele do nacpávání slamníků a rovnali je na zem ve světničkách. „Však my si i postele uděláme,“ rozumovali jsme, „a také i nějaký kufírek.“ A měli jsme radost, že se vše přece v dobro obrátí. Do našeho tábora přišel i holič. Rozložil své potřeby na plochý kámen, byla přinesena rozviklaná bednička, by jsme si měli při holení na co sednouti, a počalo šlechtění našich robinsonovských hlav. Někteří mezi námi dovedli holit, ba i dokonce stříhat vlasy, a tak holičovi pomáhali, bychom byli všichni co nejdříve v pořádku. Někteří holili, jiní mydlili, že to šlo jako ve velké holírně. Samo sebou se rozumí, že při tom také tekla krev. Do každé světničky přinesli hoši malá kamínka, bychom si mohli navečer zatopit. Každý se chápal práce a činil se, bychom si ten náš příbytek co možná nejvíce zpříjemnili. Byly asi 4 hodiny odpoledne, když k nám přišli z kantýny se vzkazem, že máme jíti k obědu, že je hotov. Oni totiž pro nás museli zvlášť vařiti, protože žádný pro nás nic neobjednal, a tak než oběd pro nás uvařili, byly 4 hodiny. A byli z nás dost čupr kluci, když jsme se tak na sebe podívali. Břitva, nůžky nás přece přivedly trochu do pořádku. Ještě nějaké prádlo, šaty a nikdo by v nás nepoznal zajatce. V kantýně byly dlouhé stoly a na nich byly připraveny pro nás hliněné misky a dřevěné lžíce. Bylo to zde dosti útulné. Ve velkých kamnech plápolal oheň a milé teploučko sálalo jídelnou. Dali nám polévku, chléb a potom fazole se skopovým masem. To byly pro nás pravé hody a baculatá kuchařka se jen culila, jak jsme si pochutnávali. A kantýnský byl radostí snad v sedmém nebi, když viděl, jak misky jsou pečlivě vyškrabané. Jídlo se neplatilo, že prý jej zaplatíme, až si vyděláme nějaký dinárek. Blížila se sedmá hodina a já se svěřil Karlovi, že jsem pozván na besedu, takže přijdu spát později. Dal jsem se trochu do pořádku a čekal jsem, až továrna odtroubí konec práce. Hoši přinesli z továrny dřevo, a když zatopili v kamínkách, dosti teplo zde bylo. Hovor se jen točil kolem práce a mnoho-li si vyděláme. Mně naskakovala husí kůže, když jsem vyslechl, co každý dovede, a hned jsem věděl, že si nevydělám ani na slanou vodu. V duchu však jsem se utěšoval, že se přece nějak protluču a obzvlášť nyní, když zde mám krajana nadmistra. Na něho jsem kladl všechnu svoji starost.
99
V kole vojny_V8_tisk2 .indd 99
5 . 1 . 2017 16:35:52 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS228217
1915
V kole vojny – Vzpomínky legionáře Josefa Laciny
Venku mrzlo, jen to praštělo. Pod mými rozedranými botami křupalo umrzlé bláto. Šel jsem do bytu mého krajana, starého nadmistra, a již cestou mě nutkalo svědomí, že bych se měl nadmistrovi svěřiti s tím, co mě tíží a on že mi snad pomůže. Na druhé straně jsem se zase bál, zdali mně nevynadá a celý tento můj podnik se zhroutí. Přišel jsem k jeho bytu pod okno, které bylo osvětleno. Zaklepal na dvéře, ty se hned otevřely a v nich se objevila hned mistrova usměvavá tvář. „Tak pojď, hochu, dál. Pojď, již na tě čekám,“ přivítal mě starý prošedivělý mistr. Vstoupil jsem do malého pokojíčku a stanul u dveří. Vše na mě působilo tak, že jsem oněměl a jen jsem si pomalu prohlížel jednotlivé věci, které tu měl. Pokojík byl pěkně vytopen a na stole svítila petrolejová lampa. V koutě stála jednoduchá postel, ke které byl přitisknut velký černý kufr. Za stolem bylo starší pestré kanape a u stolu dvě staré židle. Na stole vedle lampy stála váza a v ní umělé růže. Nescházel zde ani koberec, na stěně několik tištěných obrázků a nad postelí nějaké podobenky. Mistr stál stranou dveří a nechal mě tak chvilku v tomto snění. Věděl on dobře, že vše, co vidím, jest mně nesmírně vzácné. Konečně zase po dlouhém čase jsem se nalézal v lidském obydlí a vše, co zde bylo na dosah ruky, vše mně připadalo jako v pohádce. Jaký ohromný rozdíl jest mezi touto světničkou a smrdutou maštalí nebo místností obývanou vojskem. Všude bláto, špína, zima… „No tak si pojď, hochu, sednout, povečeříme spolu a pak mně budeš něco povídati o těch našich horách, a co jest u nás nového. Už jsem tam nebyl, hochu, čtyři roky.“ A přitom mě tlačil ke stolu, na kterém stála mísa s masem a několik lahví vína. Jedl jsem s chutí, když jsem viděl, že mu to dělá potěšení, takže toho na míse mnoho nezůstalo. Mistr se vyptával, jaké bylo nadšení pro válku u nás a jak to dopadlo. Naléval mně do sklenky a pokuřovali jsme z fajfek. Řekl jsem mu vše, jak to všechno bylo a brzo jsem poznal, že on jest taková stará tvrdá česká palice a že by pro českou věc dal vše. Byl starý mládenec, šel do Srbska před válkou a od té doby nebyl v Čechách. Nadával na Rakousko a tloukl do stolu pěstí: „Však my jim to ukážeme, co jsme!“ Musel jsem mu vyprávěti, jak to bylo u Šabace a oči mu jen hořely, když jsem mu vyprávěl, jak jsme byli biti a co jsme dobyli, bylo jenom přesilou a ne chytrostí a udatností. Dlouho jsme si povídali a válčili. Víno bylo dobré, a tak se lahve na stole pomalu prázdnily a mně se otvíralo srdce. Mistr měl také dobrou náladu, že jsem se chystal mu se svěřit s tím, co mě tíží. „Jen pij, hochu, vždyť jest to tu proto, aby se to vypilo,“ pobízel mě mistr a znovu si nacpával svoji dlouhou fajfku. „Čím jen se já Vám, pane Šmíd,
100
V kole vojny_V8_tisk2 .indd 100
5 . 1 . 2017 16:35:52 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS228217
1915
Vzpomínky 1. díl
odměním, že mě takhle hostíte?“ omlouvám se, ale on jen mávl rukou, jako by to nestálo za řeč. Opět jsme si znovu a znovu připíjeli na zdraví. Konečně jsem se odhodlal mistrovi se svěřiti, co mě bolí. Povstal jsem před něho a s velkou obavou jsem ze sebe vykoktal: „Pane Šmíd, rád bych se Vám s něčím svěřil, protože jedině Vy mně můžete pomoci z této trapné situace, ve které se nalézám.“ Mistr přestal bafat ze svojí fajfky, podíval se na mě: „Nu, copak tě tíží, jen s tím ven!“ A tak jsem mu svěřil, že nejsem tkadlec a že tomu ani za mák nerozumím a že jenom jsem se chtěl dostati z Niše pryč. „No – no – no, jen se mně tady nerozbreč,“ řekl mistr se smíchem, „když nejsi tkadlec, tak z tebe uděláme mistra. Ostatně, to je všechno moje starost, nyní si s tím nekažme náladu,“ zamával rukama, jako by chtěl tuto věc od nás odehnati. Hovořili jsme dále a popíjeli skoro do 12 hodin v noci. Tu noc jsem spal jako dřevo a nikdo by neřekl, co se za jediný den změní. Ráno, když jsem vstával, měl jsem kolik strachu, jak to se mnou dopadne, a nyní, když uléhám, jest vše překonáno.
XX. A tak 29. ledna roku 1915 jsme šli do práce poprvé. Mistři na dvoře již na nás čekali, by si nás rozdělili. Do každého oddělení nás bylo přiděleno několik. Každý mistr měl na lístku napsaná jména a ty lidi si měl odvésti s sebou a přiděliti jim práci. Nadmistr Šmíd rozmlouval se synem továrníka a potom přišel ke mně se slovy: „Tak pojď, hochu, ty půjdeš zase se mnou.“ Jednotlivé skupinky se ztrácely ze dvora, pohltily je ohromné tovární budovy a mě mistr vedl přes dvůr do skladiště, kde jsem dostal pracovní modré šaty. Pak mě zavedl do své kanceláře, kde bylo plno všelikých šroubů, klíčů a různých strojnických nářadí. U silného stolu byl připevněn velký svěrák a na stole bylo plno nástrojů a pilníků. „Tak se, chlapče, ustroj do těchhle hadrů,“ pravil. A když jsem se ustrojil, vrazil mně do kapsy metr a na hlavu mně napasoval starou promaštěnou čepici, kterou on sám někdy nosil. „Tak, a nyní je z tebe fešák,“ potvrdil se smíchem mistr. „A nyní, abys věděl, jak na tom jsi, tak, poslyš, co ti povím. Já jsem pánovi namluvil, že jsi chodil do tkalcovské školy a že bych tě potřeboval k ruce. No a on s radostí svolil, takže budeme nyní vlastně pracovati spolu.“ Já se na něho dívám a nejde mi to do hlavy, jak jest to všechno možné. „Nic se neboj, do toho markýrování přijdeš a to, co umějí ti lidé
101
V kole vojny_V8_tisk2 .indd 101
5 . 1 . 2017 16:35:52 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS228217