Sevřela pevně víčka a obrátila se na matraci na druhý bok. Simona se usadila v rohu. Aladin se dlouho vrtěl pod přikrývkou. Bylo mu jasné, že nebude moct usnout. Bylo to příliš napínavé. Podíval se na Billiinu matraci. Už spala a hlasitě oddechovala. Aladin vzdychl. Simona byla tiše jako myška. Snad také neusnula? Posadil se a podíval se směrem k ní. Simona nebyla vidět. Když vstal, matrace se pod ním zhoupla. V tu chvíli ji uviděl. Seděla nehnutě a pozorovala dveře a schodiště. Aladina to uklidnilo a znovu si lehl. Když nemůže usnout, aspoň si odpočine. Jinak by nevydržel bdít, až bude na řadě. Ani tu myšlenku nedomyslel do konce a usnul, jako když ho do vody hodí.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS228165
Kapito la 17 Aladin usnul skutečně hluboce. Jako by předtím nespal snad týden. Billie jím zatřásla. Silně. „Teď jsi na řadě ty,“ zašeptala. Byla tak ospalá, že se Aladin sotva stačil odsunout a už zalezla na jeho matraci. „Viděla jsi něco?“ zašeptal. „Vůbec nic. A Simona taky ne.“ „Ale neusnula jsi, že ne?“ Billie se rozzlobila. „Jasně že ne!“ Pak zaváhala. „Ale být sama potmě je hrozně strašidelné. Ještě že jsme si vymysleli, že budeme spát všichni tři v restauraci. Jinak bych tu nemohla zůstat.“
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS228165
Pak si lehla a usnula. Aladin se posadil do rohu. Z vrcholku vodárenské věže, kde byla restaurace, byl výhled na celý Åhus. Skoro ve všech domech bylo zhasnuto. Vypadalo to, že celé město spí. Kromě Aladina. Přesně jak to říkala Billie. Člověk se cítil osamělý, i když sám nebyl. Aladin si nedokázal pomoct, myšlenky mu zabloudily ke klukovi v krátkých kalhotách. Co asi dělá? Běhá si tu a schovává se lidem ve sklepě. Proč? Co chce? Copak neví, že něco takového se nedělá? Aladin se sesunul trochu níž a nyní napůl ležel podél stěny. Byl klid a ticho. Nebo možná úplné ticho nebylo. Aladin měl dojem, že celou dobu slyší nějaké zvuky. Z ledničky v kuchyni, vítr, který kvílel za okny. Aladin zvedl kolena k bradě a objal si je rukama. Nevěděl, jestli doopravdy chce, aby zloděj přišel. Píšťalku měl pověšenou kolem krku. Kdyby se někdo objevil, zapíská na ni tak nahlas, jak to jen půjde. Aladin se sice snažil, seč to šlo, ale přesto cítil, že je stále unavenější. Tma a ticho ho také zrovna nepovzbuzovaly. Jediné, co ho udržovalo bdělého, byl strach. Několikrát se přistihl, jak se mu zavírají oči. Kdykoli se mu zdálo, že slyší nějaký zvuk, trhl sebou. „Musím, musím, musím zůstat vzhůru,“ šeptal si potichu. „Nesmím usnout.“ Nakonec se však ukázalo, že únava nad ním vyhraje.
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS228165