Dulince vyhrkly horké slzy a hoši arogantně obrátili oči v sloup. „Hele, nebulte nám tady. Třeba se časem něco najde. Možná budem potřebovat vrátnou. Jestli chcete, vyplňte pár testů a my vás dáme na čekací listinu.“ Sundali nohy ze stolu, hodili na něj stoh zašedlých papírů, zkopírovaných z americké knihy. Potom se šli bavit někam vedle. Bylo zcela jasné, že žena jistého věku je hluboko pod úrovní podlahové krytiny. Ty papíry byly různé testy inteligence. Jak měli ti zlatí chlapci vědět, že Dulinčina dcera všechny ty záludné těžké testy používá při práci? Že jsou její denní chleba? Že maminka jí po večerech vypomáhá s hodnocením? Dulinka ty testy znala nazpaměť. Vzala tužku a slepá slzami zběžně vyplnila archy. Časový limit pro mladé a bystré je čtyřicet pět minut. Ona to zvládla za deset. Už neměla chuť s těmi mládenečky mluvit. Úhledně srovnala papíry a potichu se vyplížila z kanceláře. Za zdí zněl smích a slova bába vojetá. Zalita hořkostí ponížení nesla svá bolavá kolínka dolů temným domem. Když byla v přízemí, ozval se kdesi za ní křik. Hoši sbíhali a brali to po třech schodech. „Pani! Pani!“ funěli nadšeně. „Pani, my vás berem! Vždyť vy jste chytřejší než Einstein! Víte to, pani, že jste génius?“ Dulinka se zvolna otočila. Šéfíci lapali po dechu úžasem a vypadali teď asi na patnáct. Dulinka si tu chvilku vychutnala. „Jistě!“ řekla co nejdětštějším hláskem. „Jistě, že vím, že jsem génius. Mám mnohem vyšší IQ nežli Einstein. Pánové, vám vůbec nedošlo, o co tady jde. Toto byl totiž test, kterému jsem podrobila já vás. Testuji mladé lidi na počátku jejich slibné kariéry.“ Mluvila lehce lítostivě, jako k vnukům, kteří nedojedli špenát. „Lituji, pánové, neuspěli jste!“ Mile se usmála a vyšla do slunného města. Hoši zůstali stát s pootevřenými ústy. A jestli nezemřeli, tak tam stojí dodnes. Jednoho dne jim bude padesát.
( 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS228161
Jak si Viktorka dala pašáka Šťastné rodiny mají své rituály, které je drží pohromadě. Tady to bylo „dát si pašáka“. Když se někomu něco povedlo, poplácal se po rameni a řekl: „Pašák!“ Občas to dělali i jeden druhému. Toho roku bylo Míše třináct a milovala hádanky. Tedy, milovala hádanky, na které znala odpověď jen ona, a rodiče se museli dát poddat. Pak si dávala hlasité pašáky a přátelsky cenila nová rovnátka. Fascinoval ji počet pravděpodobnosti. Stejně jako Slávek, její otec, velmi dbala na logiku. Většina záhad vrcholila slovy: „Máš dvě možnosti.“ „Tati! Jako že jsou dvě krabičky, jo? V jedný je schovanej prsten. Ty na jednu krabičku sáhneš. Já ti řeknu, jestli tam prsten je, ale můžu lhát. Když sáhneš podruhý, tak lhát musím, když jsem lhala prve. Na kterou krabičku sáhneš teď?“ „Já nevím, Miško!“ „Tati! Musíš si vybrat! Máš dvě možnosti.“ Viktorka byla autorka dětských knížek s minimem logického myšlení. Takové hádanky v ní probouzely zmatek. V duchu viděla krabičky s prsteny, krabičky bez prstenu, chvílemi věřila, že to přece chápe…, ale nikdy příklad nevyřešila. Přesto měla odjakživa dojem, že nad ní nebe drží ruku. Vzala si toho správného muže. Pokaždé včas uhne před úderem. Když jí bylo pět, mohl dům pro její dětskou nedbalost vyhořet a nevyhořel jenom proto, že tatínek se zcela nečekaně vrátil pro klobouk. Je jí čtyřicet a má se dobře. Vždycky neomylně sáhne na krabičku s prstenem.
99 ) Ukázka elektronické knihy, UID: KOS228161
„Chyba! Vybral sis tu špatnou!“ jásala Míša a pak se přela s otcem, samá procenta a počet pravděpodobnosti. Viktorka radši odcházela psát. Počet pravděpodobnosti ji poněkud lekal. Připadal jí zákeřnější nežli říše roztomilých oblud, kterými strašila malé čtenáře. V osm ráno ji vzbudil telefon. Myslela, že Míše volá nějaké dítě, a v rozespalosti začala do sluchátka tykat. Ale byla to novinářka s vysokým napjatým hlasem, která s ní chtěla dělat rozhovor. Viktorka z toho neměla žádnou radost. Musí honem ohrábnout pracovnu a to prádlo na žehlení strčit pod postel. Musí se namalovat. Takové holky nosí fotoaparát. „Nevadilo by vám,“ ptal se vysoký hlas, „kdybych přišla s dcerou? Jsem svobodná matka a nemám ji kam dát.“ Novinářka měla rudé vlasy, sršaté jako chvost komety. Padaly jí do očí a Viktorka měla nutkání zasponkovat jí je za uši. Tvářila se nejistě a přísně, jak se tváří slibní začátečníci. Ale nemohla být zas tak mladá, protože dcerce prý bylo pět. Viktorka chtěla být přátelská a byla nervózně mnohomluvná, ale vlasatice jí nijak nevyšla vstříc. Holčičce říkala Boňa a usadila ji s pastelkami k Viktorčinu stolu. Boňa byla zticha, nemalovala si a zakaboněně se nudila. „Píšu o tom, čemu věří dnešní děti,“ řekla dívka, jako by se ohrazovala proti nějaké výtce. „Třeba že existuje Ježíšek nebo že dospělí mluví pravdu… a tak. Vaše knížky jsou dost… nepravděpodobné. Každý problém vyřeší nějaké kouzlo. Opravdu věříte, že tak funguje skutečný svět?“ Viktorka si připadala jako u zkoušky. Psala spontánně a neměla potřebu to vysvětlovat. Muž s dcerou se jí smáli, že nemyslí mozkem, ale míchou. Ale děti měly její bláznivé nápady rády a knížky šly dobře na odbyt. „No… pohádky nejde brát jako… jako matematiku. V matematice se všechno dá spočítat přesně, ale… Chci říct, děti netrvají na logice, hlavně když to dobře dopadne.“
( 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS228161