98
zajištění nebyl k užitku, nýbrž na překážku. Bez počáteční citové vázanosti se u nich místo samostatnosti vytvořila „nevázanost“ – místo přátelského sdílení asociální izolace. A že se to netýká jen dětí z dětských domovů, ale i dětí z mnohých rodin všelijak dysfunkčních či polofunkčních, je myslím, nasnadě.
Žádná vývojová fáze sama o sobě není samospasitelná. V plánu
přírody je život jako celek, ne jeho jednotlivosti. Nelze tedy bez trestně nedbat sledu vývojových fází, narušovat jej a komolit – nelze beztrestně nedbat řádu ve „věcech lidských“. A jak jsme viděli, přátelství má v tomto řádu věcí své mimořádně významné místo. Jeho rehabilitace je tedy nejvýš žádoucí, chceme-li k „nápravě věcí lidských“ aspoň trochu v našem národě přispět.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS228081
99
Co jsem si zapamatoval:
Že ve škole jde o život, ne o školu.
SPOLUŽÁCI
V tom mém dlouhém zpětném pohledu mi připadá, že některé jevy jsou v dnešní dětské psychologii stále ještě dost zanedbávány a podceňovány. Proto jsem v posledních letech hodně psal o přátelství, jakožto významném činiteli v osobnostním vývoji člověka od předškolního věku do stáří. Ale k tomu už se dnes vracet nebudu – jen bych rád přidal ještě úvahu na téma podobné, totiž o spolužácích. Jedním z podnětů je pro mne i praxe dnešní tzv. „domácí školy“, která spolužáky ze společenského okruhu dítěte po celý nižší stupeň základní školy prakticky vylučuje. Nějaké náhrady ve sportovních oddílech a zájmových kroužcích sice možné jsou, ale plnohodnotné samozřejmě být nemohou.
Že spolužáci jsou významným činitelem ve vývoji dítěte, to si
uvědomuji hned třikrát. Předně velice intenzivně vždycky jednou za rok na maturitní schůzce našeho pardubického gymnázia. Co různých dětí se tu kdysi sešlo a vytvořilo svébytné společenství, které trvá dnes už skoro sedmdesát let! Byli jsme čistě chlapecká třída, čili jedenáctiletí a dvanáctiletí kluci, a bylo nás v primě 52. (Dovede si to dnes někdo představit?) To byla zajisté slušná zásoba osobností a charakterů, které jsem v určitém typu soužití poznal a které se mi pak od samého začátku profesní dráhy stávaly
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS228081
100
modelem pro porozumění mým dětským klientům. I modelem pro odhad jejich budoucího vývoje, neboť čím jsem byl starší, tím déle jsem osudy svých spolužáků sledoval a dovídal se, jak to s nimi dopadá. A jak víme, každé dlouhodobé sledování je v psychologii školou k nezaplacení!
Za druhé, v poradenské praxi sotva kdo může přehlédnout, jak
významně zasahují spolužáci do života našich dětí. A nemusí to být jen šikana či jiné podobné problémy. Otázka, jak tomu je s kamarády jejich dítěte, je jednou z prvních a základních, které klademe rodičům při anamnéze. Touž otázku klademe samozřejmě dítěti samotnému při vyšetření. A je to otázka, která nikdy nechybí v dotaznících posílaných učitelům.
Konečně za třetí, v obsáhlém výzkumném šetření dětí ve 3.
postupném ročníku posuzovali chování určitých vybraných dětí (bylo jich více než 400) jednak učitelé na hodnotící škále, jednak matky na téže škále a jednak děti ve třídě v sociogramu. Když po letech byla hodnocena sociální úspěšnost oněch vybraných dětí, v té době ovšem už dávno dospělých, ukázalo se, že devítiletí spolužáci ji „předpovídali“ znatelně lépe než učitelé a než matky (ty byly dokonce až na 3. místě). Znamená to mezi jiným, že už takto staré děti se vzájemně znají hlouběji než povrchně, že určitým vlastnostem druhého dítěte přisuzují jinou závažnost než učitelé a než rodiče – a že se méně mýlí. Těžko pak říct, že na nich nezáleží nebo že se dají jen tak lehce nahradit.
Co na to rodiče a učitelé? Nevstoupí-li spolužáci do života jejich
dítěte formou agresivní (viz šikana) či jinak zvlášť nápadnou, vypadá to, jako by skoro ani nebyli. Rodičům jde o „jejich“ dítě natolik, že mají tendenci dívat se na ty druhé víceméně jen jako na kulisu děje,
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS228081