Doufám, že se dnes cítí dobře. Stojí ji to spoustu námahy, samozřejmě, jak by bylo tobě, kdybys musela celý den ležet v po steli. Podle jejího výrazu to dnes nebyl nejhorší den. „Nemám ti něco donýst nebo tak?“ „Mám chuť na slanečky. Nechtělo by se ti skočit do rybárny?“ Přikývnu. Rybárna je sice daleko, ale je hezky, takže mi to neva dí. „Vezmi si peníze z mojí peněženky.“ Zase si oblékám bundu a Marie na mě najednou zavolá, hod ně hlasitě. Myslím si, že se něco děje, a běžím k ní. „Rychle, tady, on kope.“ Položí si mou ruku na břicho a já ucítím pohyb. To je divné, že to už tak malý človíček umí. Ještě nikdy jsem nic takového necítila, usměju se na Marii. „On?“ „Myslím, že je to kluk, ale necháváme se překvapit.“ Marie si přejíždí mou rukou po břiše a já cítím, jak můj bratříček nebo sestřička řádí. Možná že se mi to bude líbit, za chvíli, napadne mě, až to bude doopravdy. „Děkuju, žes mě zavolala.“ „No jasně.“ Vidím Mariiny dásně. „Ty budeš dobrá starší sestra.“ „Jo, to budu,“ odpovím a taky to tak myslím. Já tátu a Marii nezklamu. Marie mě ještě poprosí, abych vzala taky kousek uze né makrely, když už tam budu. Celá nadšená vyjdu ven, s hlavou do slunce.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS227888
22
Vlastně se mi víc líbí menší domky. Jako ten Ellenin a její mámy a jejího táty. Mají tak malou kuchyň, že v ní může vařit jen jeden člověk, nemají salon a jejich obývák je úplně přecpaný sedač kou, konferenčním stolkem, televizí a stolem s židlemi a pak ještě několika skříňkami. Ale všichni jsou tady vždycky spolu. Takový z toho mám pocit. Ellenini rodiče se hodně ptají a taky dost vyprávějí o svém životě, a vlastně o všem možném. Jako by tady byly pořád Vánoce. Ale myslím hezké Vánoce, jako ve filmu. Dneska tady můžu přespat a za chvíli jdeme do kina na Pomádu, to je film s Johnem Travoltou. Dvě holky od nás ze třídy už ho viděly a oběma přišel fantastický, takže jsem hodně zvědavá. Bylo to od Marie moc milé, že jsem mohla jít taky. Ona po řád jenom leží a bojí se, že se něco stane s miminkem, navíc potřebuje, abych jí podávala a nosila věci a tak, a já se pak jdu na chvilku jen tak bavit se svou nejlepší kamarádkou. Ale Marie řekla, že vždycky nejdřív myslí na štěstí ostatních a že mi to teda ze srdce přeje. Ellenin táta mi přijde hrozně legrační. Dokáže hýbat ušima, což umí málo lidí. Ellen, já a její máma jsme to zkoušely, a nešlo nám to, musím se na to zeptat táty a Alexandra, až přijdu domů. Ellenin táta taky umí různé triky s jejich pejskem Banjem, což je malé bílé chundelaté zvířátko. Přijde mi trochu zvláštní po jmenovat psa po hudebním nástroji, ale to už je jedno. Její táta umí zařídit, aby se točil dokolečka a stál na zadních, na dost dlouhou dobu, a aby vyl, jako by zpíval písničku. Banjo je milý pes. Chtěla bych u Ellen zůstat. To musí být bezva, mít někoho, kdo je pořád s tebou, i když je to jen pes. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS227888
Vyjdeme z kina, film byl super, ostatní nepřeháněli. A o pře stávce jsme dostali ledovou čokoládu, ta je kruťácká. Slovo „kru ťácký“ se mi moc líbí, protože si u něj vzpomenu na kohouta, co kokrhá, i když to s tím nemá nic společného. Ale proto se může používat jenom u věcí, které si to vážně zaslouží, myslím. Jako ledové čokoládky a úžasné filmy, a když je k člověku někdo hrozně milý. Jdeme po širokém chodníku k autu a Ellen najednou chytne jednou rukou tátu a druhou mě, a pak mě chytí za ruku i Elleni na máma a tak si vykračujeme po ulici všichni čtyři vedle sebe. Jako bychom byli řetěz a nikdo nás nemohl roztrhnout. „A teď budem poskakovat,“ řekne Ellen, zachichotá se a po dívá se na mámu a pak na tátu. „Tak do toho,“ řekne její táta. Začne počítat a na tři začneme poskakovat, všichni čtyři, z toho dva dospělí. To musí být hodně směšný pohled, ale nám všem to přijde legrační. Pak podá Ellen tátovu ruku mámě a ti dva jdou spolu ruku v ruce dál. To jsem u táty s Marií nikdy neviděla. Když přijdeme domů, je už pozdě. Ellenina máma řekne, že si můžeme ještě chvíli povídat v posteli, ale že musíme hned naho ru. V koupelně zjistím, že jsem si zapomněla zubní kartáček. Při balení kufříku jsem zase pořádně nepřemýšlela. Ellenina máma má jeden nový kartáček navíc, je ještě zabalený, takový pěkně modrý. Řekne, že si ho můžu nechat. Když už ležíme v posteli, přijde nám popřát dobrou noc. Dá nám pusu a palcem nám udělá křížek na čele. Má teplou ruku. „K čemu je ten křížek?“ zeptám se. „Abys byla v bezpečí,“ odpoví Ellenina máma. Jsem ráda v bezpečí. Odchází ke dveřím: „Sladké sny, holčičky, a už si nepovídejte moc dlouho.“ „Neboj,“ řekne Ellen. 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS227888