ven, znovu objevovat svět. Jednoho dne jsem na zemi spatřil rukavici: dámskou, z námořnicky modré kůže, na pravou ruku. Vzal jsem ji domů a označil štít kem — o co se jedná, kdy a kde jsem ji našel. A tak se započala moje sbírka ztracených věcí. Nejspíš jsem si myslel, že když zachráním každý ztracený předmět, který najdu, někdo pro mě na oplátku zachrání je dinou věc na tomhle světě, na níž mi ještě záleželo. Doufal jsem, že medailon jednoho dne dostanu zpět a podaří se mi obnovit porušený slib. Nikdy se tak nestalo, ale já jsem se nevzdával naděje; nikdy jsem nepřestal shromažďovat věci, které ztratili jiní lidé. A tyhle maličké střípky ze života jiných lidí mi přines ly inspiraci pro moje povídky. Začal jsem znovu psát. Vím, že většina z těch věcí je pravděpodobně bez cenná a nikdo je nebude chtít zpátky. Ale i kdyby se ti podařilo učinit šťastnou jenom jednu osobu na světě, zahojit její zlomené srdce, stálo by to za to. Možná se ptáš, proč jsem celou tu záležitost držel v tajnosti, proč jsem nechával dveře pracovny po celá léta zavřené. Sám si nejsem úplně jistý. Nejspíš jsem se bál, že by mě mohli považovat za blázna, nebo do konce za šílence. Tenhle úkol jsem tedy přenechal tobě, Lauro. Žádám tě o jediné: pokus se o to. Doufám, že tvůj nový život představuje vše, co sis kdy přála, a že si najdeš nové přátele, s nimiž by ses mohla o své štěstí podělit. Nezapomeň, Lauro, že za stěnami Padovy existuje ještě jeden svět a stojí za to jej občas navštívit. Ještě jedna věc — na lavičce v parčíku naproti domu často sedává mladá dívka. Vypadá jako ztra cená duše. Moc jsem si přál, abych jí mohl nabídnout víc než jen pár milých slov. V dnešní době se bohužel pro starého muže jaksi nehodí zavést delší rozhovor
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS227879
s mladým děvčetem. Spousta lidí by za tím hned hledala nějaké postranní úmysly. Myslíš, že bys za ní mohla zajít a nabídnout jí přátelství? Do ničeho tě nenutím, udělej, co považuješ za nejlepší. Bůh ti žehnej. S nesmírnou láskou a hlubokým vděkem, Anthony Laura se zavrtěla na židli v pracovně, nohy jí ztuhly zimou. Venku na temně černé obloze zářil perleťově zbarvený měsíc. Laura zašla do příjemně vyhřáté kuchyně, a když stavěla konvici na čaj, uvažovala nad Anthonyho žádostí. Jeho popel rozpráší s potěšením. Navracení ztracených věcí už tak jednoduché nebude. Znovu v kapse ucítila kamínky, které jí připomínaly, kým ve skutečnosti je. Lauřini rodiče zemřeli již před několika lety, ale ona se nikdy nedokázala zbavit pocitu, že je zklamala. Nikdy jí to naplno neřekli, ale upřímně, co kdy v životě udělala, aby jim oplatila jejich bezpodmínečnou lásku a podporu? Čeho dosáhla, aby na ni mohli být hrdí? Na vysokou školu se vykašlala, její manželství skončilo v troskách a mimoto jim nedokázala dát ani jedno jediné vnouče. Navíc se v Cornwallu krmila rybou s hranolky právě ve chvíli, kdy její matka umírala. Skutečnost, že šlo o její první dovolenou po rozvodu s Vincem, nebyla žádná omluva. Když o šest měsíců později odešel i otec, prázdno, které po rodičích zůstalo, jí alespoň částečně dokázal zaplnit Anthony. Pokud splní jeho poslední přání, třeba se jí podaří odčinit alespoň některé škody, jež napáchala. Přinejmenším jednou v životě by mohla v něčem uspět. A potom tu byla Sunshine. Aspoň s ní už byla o krok dál než Anthony, na tom však nenesla žádnou zásluhu. To Sunshine za ní přišla jako první s nabídkou přátelství a ve své snaze neustala, ani když Laura váhala, zda ji má
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS227879
opětovat. Přemýšlela, kolikrát viděla Sunshine předtím, než Anthony zemřel, a nic neudělala. Nic neřekla. Ani prosté „ahoj“. Anthony však dělal, co mohl, i z druhého břehu. Laura se cítila znechucená sama sebou, ale byla pevně rozhodnutá, že se změní. Odnesla si hrnek čaje do růžemi vonící ložnice, z níž se po Anthonyho odchodu stal její pokoj. Nebo spíš její a Theresin. Protože ta tu stále byla. Její věci mohla Laura vidět všude. Oblečení samozřejmě ne, ale sadu toaletních potřeb, fotografii, na které objímala Anthonyho a která opět nevysvětlitelně ležela obrázkem dolů, a malé modré smaltované hodiny. 11.55. Znovu se zastavily ve stejný čas. Laura odložila šálek a otáčela klíčkem v hodinách tak dlouho, dokud nezačaly znovu tikat. Vlezla si do postele, ale postranní závěsy nechala roztažené. Měsíční svit za oknem halil růžovou zahradu do pří zračného damaškového hávu.
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS227879