„Je to pravda?“ zeptal se Sebbe. „Že si je navzájem honíte?“ „Většina z nás tady je ženatá a má děti.“ „No tak, seber se. Víš, co tím myslím. Toužíte po tom, co máme my.“ Nechtěl jsem se s ním hádat, hodlal jsem odtamtud jenom co nejdřív zmizet. Sebbe se zastavil. „Co to s tebou do prdele je? Jseš naštvanej, nebo co?“ „Ne, to ne. Ale musím se soustředit, abych dokázal zařídit, co po mně požaduješ.“ „To jo, ale můžeš aspoň odpovědět. Toužíte mít to, co já. Ne snad? Chcete si žít tak jako já s Maximem. Nemuset sedět uvězněný tady, v těchhle dementních kójích, kecat spolu o finále Expedice Robinson, o vašich podělanejch autech na biolíh a nudnejch rodičovskejch schůzkách. Chcete snad do prdele žít? Pořádně si zapíchat. Jako svobodný chlapi.“ Dech se mu zrychlil. Pořád jsem nevěděl, co mám odpovědět. „Předstíráte, že jste šťastný, ale v podstatě jste pojebaný lůzři. Váš život říděj jiný. Sakra, mně je vás tak líto.“ Nakonec jsem ze sebe dostal: „Ale já přece hraju. Tak trochu žiju i váš život.“ Sebbe se na mě obrátil. Oči měl rudé, jako by byl poslední dobou dvacet hodin denně vzhůru on. Ne, napadlo mě. Teď už to tak nebude. Jenže on povídá: „To máš do prdele pravdu.“ Měl jsem v úmyslu půjčit si od několika klientů, o jejichž účetnictví a fakturace jsem se staral. Říkali jsme tomu Bonusový balíček. Měl jsem přístup k jejich internetovému bankovnictví a všem bankovním údajům. Ale nejdřív jsem vytiskl… mimochodem… platí, že můžu svobodně vypovídat a žádné další podezření z trestné činnosti mi z toho nehrozí? A že se moje jméno nikdy nedostane ven. Je to tak? 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS227725
JS: Ano, tak zní naše dohoda. Informátora nikdy nikde neuvádím. M: Dobře. Takže, vytiskl jsem několik faktur, které jsem vystavil. Správně jsem je zaúčtoval a převedl od každé z různých společností něco přes sto tisíc. Nic to nebylo. A nikdo se nejspíš ani na nic nezeptá, dokud nedojde na výroční zprávu, ale ta se měla připravovat nejdřív za půl roku. Měl jsem v plánu ty peníze do té doby vrátit tak, že bych jednoduše poslal od oněch smyšlených dodavatelů dobropisy. Sebbe bloumal za mými zády. Maxim se nakláněl nad můj počítač a pozoroval, co dělám. Jediné, na co jsem dokázal myslet, bylo, že nemám na výběr. Celé mi to zabralo méně než půl hodiny. Když jsme stáli ve výtahu a jeli dolů, Sebbe se usmál. Jeho chrup působil naprosto nešvédsky, všechny zuby měl ze zlata. „Můžeš na sebe bejt pyšnej, kámo.“ Následující týdny plynuly jako obvykle, nebýt skutečnosti, že se toho na mě v práci znovu hodně navalilo. Zároveň se mi však ulevilo. Vrátil jsem se z pekla. Zvládl jsem to, dluh jsem zaplatil. Už nikdy jsem se Sebbem ani jeho poskokem nemusel mít nic do činění. Teď mi jen zbývalo postarat se o to, abych vyhrál trochu peněz a přinejmenším splatil půjčky svým přátelům. Jednou večer jsme si s Cecilií vyšli. Její rodiče přijeli z Umeå, aby si užili děti, měli jsme tedy hlídání. Pamatuju si, že jsme zamířili do King of India na Pontonjärgatan. Restaurace se nacházela nedaleko, na pěkném místě, a Cecilia indické jídlo zbožňuje. Ani já nic nenamítal, jen ventilaci tam měli opravdu na nic. Posledně jsem musel poslat sako do čistírny, jak do sebe z těch jejich sizzlerů nasálo hustý kouř, který se s prskotem nesl celým lokálem. V restauracích a hospodách se právě zaváděl zákaz kouření, ale na tomhle místě si člověk žádného rozdílu nevšiml. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS227725
„To je tak fajn, že si můžeme konečně vyrazit,“ prohlásila Cecilia, když jsme se posadili. Naprosto jsem s ní souhlasil. Objednala si jakési vegetariánské jídlo, jehož jméno si nepamatuju, a já si objednal talíř kuřecího tikka masala. Povídali jsme si o dětech, jako vždy. Když mi teď život zase připadal snesitelnější, nestýskalo se mi po nich tolik jako dřív. Spíš jsem si říkal, že by bylo krásné odjet někam jen s Cecilií a zažít třeba na týden něco jiného, jen tak se procházet, chodit do muzeí nebo kamkoli jinam. Podíval jsem se z okna, které vedlo do parku na druhé straně ulice. Bylo to na jaře asi před pěti lety, nevím, jestli si ho pamatujete? Celý únor sněžilo jak blázen a příšerné počasí nebralo konce. Ale pak se najednou objevilo slunce, bum, zničehonic. Všechno zezelenalo, šlo to rychle. Říkal jsem si, že to k mému životu dobře pasuje. „Volal mi včera ten člověk, co je v bance zodpovědný za naše finance. Měl několik otázek,“ oznámila mi Cecilia. „Jakých?“ „Ohledně hypotéky, úspor a podobně.“ V tu chvíli se mi udělalo zle. Zaplavila mě úzkost. Zeptal jsem se: „Musíme o tom mluvit zrovna dnes večer?“ Nastalo léto. Po několika týdnech dovolené mi někdo zavolal na mobil, zrovna když jsme se koupali. Já před chvílí surfoval, na pláži ještě leželo moje vybavení. Číslo jsem poznal. Nevzal jsem to. O pár hodin později to zkusil znovu, tentokrát přes skryté číslo. Poodešel jsem po pláži o kus dál a hovor přijal. „Příteli, to jsem já.“ „Co chceš?“ Podíval jsem se směrem k dětem. Lillan seděla na břehu a hrála si s pískem. Na spojení vody a písku je cosi magického, potěšení z něj nebere konce. Benjamin se s kamarádem vydal na pontonové molo. Potápěli se, se zářícími 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS227725