„Jo, tak to jo,“ uklidnila se Daniela. „To já taky. To je jasný. Někdy. To jo...“ „S Jiřinem!“ „To uber, to ani nikdy,“ rozesmála se Daniela. „Tak s kým?“ „S tím úchylem!“ vrhla se k počítači. „Už je pryč.“ „Tak mám smůlu. Zůstane ze mě stará panna. Ach já nešťastná...“ „To máš blbý.“ „Půjdu do kláštera,“ pokrčila rameny. „To máš blbý.“ „Ale do chlapskýho!“ „Ty seš koza!“ „Jo! A budu tam dělat zahradníka!“ „Jasně. Budeš koza zahradníkem.“ „V mužským klášteře!“ chechtaly se obě. „Stejně, tam to musí smrdět.“ „Na zahradě ne.“ „Tak jo, tak já bych tam chodila za tebou.“ „A na noc bysme se musely zamykat!“ „Proč?“ „No aby...“ nedopověděla a obrátila: „Tak ne.“ „To bysme byly blbý!“ „A my nejsme blbý!“ smály se tomu neskutečnému světu společných fantazií, než se pak rozešly také, usměvavé – ale vnitřně nespokojené.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS227535
TRÁPENÍ Když zůstanete doma sami, řeknete si: Konečně. Konečně je klid a můžete si dělat, co chcete a jak chcete. Sami. Klidně třeba nic. A nebo sežrat pytel chipsů. Vyvalit si nohy na stůl a dloubat se v nose, když je to potřeba. Z her už se Adamovi dělaly mžitky před očima, tak co? Hudba! Taková, ze které se naježí i ty chlupy, co se zatím krčí ukryté kdesi v podkoží. A pořádně nahlas! Až to s ním začalo cloumat; někdo by řekl, že tančil, ale mohl to být i nácvik chytání komárů, nebo cokoli jiného. Pak se zastavil před zrcadlem, skouknout svaly, jak se rýsují, a nohy, jak jsou křivé. A zadek. Zepředu, samozřejmě, protože zezadu je to nuda. Prostě zkontrolovat, jak moc už je skoro chlap a jestli dobře vypadá. A jak by vypadal jako ženská, když si „to“ schová mezi stehna. A ještě jednou svaly a potom zesílit hudbu a rozvalit se na postel a poslouchat. Prostě balada. I když bolí rameno a prohra a trapas a celý svět, v tom rámusu jsou všechny trable maličké a člověk je najednou tak nějak šťastnější spokojenější. „Tak ty mě neslyšíš!?“ zatřásl kdosi Adamem. No, kdosi? Mamka, kdo jiný? Stála nad ním a tvářila se nerudně. „Zeslab to!“ „Nevim, proč?!“ zahučel, ale hudbu ztišil. I když nerad. „Aby to tak neřvalo,“ opáčila mamka a vytratila se z jeho pokoje. „To je hudba, mami, to není nějaký cvrlikání vrabečků,“ volal za ní. A vypnul to. Než poslouchat takové šumění, to už je lepší ticho, rozvalil se spokojeně. Jenže po chvíli se mamka objevila znovu. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS227535
Zvedla smítko ze země, vyhlédla oknem ven, posadila se na Adamovu židli a prohlížela si jeho stůl. Adam zavřel oči a čekal, co bude. Mamka ale zůstávala zticha. Ani kvůli nepořádku se nezlobila, což bylo divné. Adam otevřel oči a zjistil, že mamka je pryč. Ale když je později otevřel znovu, našel ji stát u svého okna. „Co hledáš?“ začal si s ní povídat. „Nic,“ zabloudila očima po pokoji. „Jenom... na tom hřišti... jsme se nějak...“ nakusovala věty, nebo je spíš nakousnuté hned vyplivovala. „A co ta ruka?“ náhle přešla jinam. „Bolí to?“ „Dobrý,“ zavrtěl hlavou. „To jsem ráda,“ usmála se a začala rovnat věci na stole a vykládala při tom, jaký měla strach, když to viděla, jak ho nakopli, že to muselo bolet a že by si měl uklidit a že by se za ním asi rozběhla, kdyby ji Olda nedržel... Odmlčela se. I Adam byl zticha, protože... zatím moc nerozuměl. „Asi k nám už nebude chodit,“ promluvila konečně znovu. Snažila se usmívat, ale nešlo jí to. „Vy jste se rozešli?“ posadil se. „To je skvělý!“ téměř vykřikl, když teprve poté mu došlo, že mamka to nejspíš vidí jinak, a začal s polekaně rozhlížet, jako by hledal, co říct a jak to napravit. „A tobě to vadí?“ vyšlo z něj po chvíli. „Tobě ne, viď?“ věnovala mu opět nepodařený úsměv. 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS227535