Věděla to i Ida a nemohla to přenést přes srdce. Dál mě přehlížela, dívala se skrze mě, jako bych byla ze skla, před Jarmilou občas utrousila kyselou poznámku, ale doma dělala Gustovi scény. „Ty jsi tak hloupý, nechápeš, že za tebou běhá jenom proto, aby se mi pomstila?“ Nechtěl se s ní dohadovat, tak mlčky přešel z kuchyně do svého pokoje. Ida šla za ním a dál ukapávala jed. „Nepamatuješ si, jaké naschvály nám dělala, když tady bydlela? Jak nám bylo těžko?“ Gusta se otočil. „Nepleteš se trochu? Pokud vím, naschvály jsme Miře dělali my. Hlavně tobě vadila.“ „Vždyť ses kvůli ní musel přestěhovat do kumbálu.“ Gusta se rozhlédl po svém malinkatém pokojíčku. „A víš, proč jsem tady zůstal? Protože jsi nesnesitelná. Vypadni a dej mi už konečně pokoj.“ Když mi to vyprávěl, smál se, ale byl to smutný smích. Ida se prý urazila a šla si postěžovat mamince. Jak jsem tetu Ivanu znala, příliš velkou váhu jejím stížnostem nepřikládala, ale u otce našla Ida pochopení. Vkládal do svého syna velké naděje, roky ho přesvědčoval, aby šel v jeho stopách a stal se vojákem, už viděl hvězdy a frčky na vojenských výložkách. Vždyť ho Gusta pokaždé vyslechl, nikdy se nezmínil, že má o svém životě jiné představy, a pak najednou oznámil, že chce studovat historii. „Historii? Jakou budoucnost máš z takové školy? Budeš sedět v muzeu a oprašovat exponáty. To není práce pro chlapa. Takhle rodinu neuživíš.“ Zoufale vrtěl hlavou. „No,“ vložila se do hovoru teta Ivana, která jako každá matka synovi stranila. Málokdy svému muži oponovala, ale teď měla pocit, že by měla. „Alespoň si rodinu užije. Ne jako ty, když tě pořád překládají z místa na místo.“ Což byla pravda,
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS227447
protože momentálně sloužil strýc Jarek v Kroměříži a za rodinou jezdil jenom na neděle. „Mohli jste se přestěhovat za mnou, ale to jste nechtěli.“ „To se máme stěhovat každé dva roky?“ Hádka odbočila od původního tématu a Gusta se potichu vytratil. Ale to, že dosáhl svého a místo na vojenskou školu se přihlásil na jedenáctiletku, mu otec neodpustil. Trousil před synem pohrdlivé poznámky, a když se dozvěděl o Gustově přátelství se mnou, získala Ida silného spojence. Za roky, kdy jsem bydlela u tety Hany, se v bytě s okny vedoucími na náměstí nic nezměnilo. Věci měly své pevně určené místo a Hana neměnné zvyky. Jen já a hodiny na stěně jsme byly důkazem, že čas stále kráčí dopředu. Už jsem ničím nepřipomínala tu hubenou holku s věčně zašmodrchaným copem a strupy na kolenou a loktech. Moc jsem sice nevyrostla, ale husté vlasy jsem nosila vyčesané do dlouhého ohonu. Ofinu jsem neměla, protože nebyl nikdo, kdo by mi ji zastřihoval, a tak časem přirozenou cestou zanikla. Jarmila říkala, že mám obličej do srdíčka, ale já jsem k sobě byla přísnější. Připadalo mi, že mám obličej kulatý jako jablko a k němu přilepenou špičatou bradu. Začínala jsem se podobat mamince, jak jsem ji znala z fotografie pořízené na procházce v parku. Jen oči jsem neměla hnědé, ale hodně tmavě modré po tatínkovi, a místo maminčiny křehkosti jsem zdědila tatínkovu podsaditost. Někdy jsem před spaním ze zásuvky, kam jsem ho schovávala před tetou Hanou, vyndala víc než patnáct let starý snímek, a tak jako kdysi maminka vyprávěla novinky kamenným náhrobkům, já jsem svěřovala své tajné myšlenky žloutnoucí fotografii. Při pohledu na mladý pár s kočárkem mě čím dál víc rozesmutňovalo, že se mi dospělejší podoba rodičů vytratila z paměti.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS227447
Před tetou jsem na rodiče nikdy nevzpomínala, a i když bylo v minulosti naší rodiny hodně věcí, na které bych se ráda zeptala, věděla jsem, že by to bylo zbytečné. Neodpověděla by mi a zavřela by se ve své ložnici, jak to dělávala, když ji moje povídání příliš obtěžovalo. Byla jsem zvyklá říkat jí všechno, nebo skoro všechno, co mě během dne potkalo, a zrovna tak jsem byla zvyklá, že teta nedala nijak najevo, že mě vnímá. Proto mě udivilo, jak prudce se ozvala, když pochopila, že Gusta, o jehož skvělých vlastnostech jsem už měsíce vyprávěla a s nímž jsem trávila tolik času, je synem Ivany a Jaroslava Horáčkových. Začala tlouct dlaní do stolu, aby mě přehlušila, a i když jsem překvapeně zmlkla, nepřestala a přerývaně opakovala: „Ne, ten ne, Horáček ne.“ „Dobře, tak ne, už ti o něm povídat nebudu,“ řekla jsem trochu uraženě, ale Hana se neuklidnila a vykřikovala: „Nevěř jim, jim vůbec nevěř.“ Chytila mě za rukáv a zoufale mě za něj tahala. „Dobře,“ řekla jsem znova, ale teta už se zase zvedla a odšourala se po nateklých nohách do své ložnice. Když jsem na ni za chvíli nakoukla, ležela v posteli, peřinu měla přetaženou přes hlavu a celá se chvěla. Tetiny záchvaty jsem dobře znala. Už jsem věděla, že při zmínce o našich příbuzných upadá do hlubokého mlčení, občasné novinky z okolního světa ji rozruší tak, že musí ulehnout, a jakákoli změna v zaběhnutém pořádku ji přiměje proležet celý den v posteli. Ale tentokrát jsem vůbec netušila, co ji m ohlo rozčílit. Takže Gustu k nám přivést nemůžu, pomyslela jsem si, uvařila jsem hrnek meduňkového čaje, postavila ho tetě na noční stolek a šla do svého pokoje psát úkoly.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS227447