Pomsta čarodějnic
„A co za to pan Jakub chce?“ „Nic, je to prý dárek k těm kapičkám,“ usmívala jsem se nevinně. „Lékárník byl vždycky dobrák,“ vrátila mi úsměv a mně se sevřel žaludek, až jsem se bála, zda nebudu zase zvracet. „Máte pravdu,... pokud tedy dovolíte, připravím vám léčivý nápoj, jak mě pověřil, poté musím jít.“ „Musíš mu vyřídit obrovské díky,“ to už nalévala do dvou hrnků horkou vodu, kterou hřála na rozpálené peci, přesně jak jsem jí řekla. Poté jsem k nim naoko klidně přistoupila a rozdělila do nich obsah velké lahvičky. Mezitím zašla Lidmila pro peníze za kapky, které mi vtiskla do ruky s drobnou odměnou pro mě. Pro jistotu jsem udržovala konverzaci do chvíle, kdy nápoj vychladl tak, že se dal vypít. „Musíte to vypít co nejteplejší... Snad vás to postaví na nohy.“ Žena podala hrníček manželovi, sama upila ze svého... trochu zkroutila ústa kvůli nepříjemné pachuti, ale pokračovala v pití do té doby, dokud nebyl prázdný. „Tak já už půjdu,“ vydala jsem se směrem ke dveřím. Namísto abych odešla, jsem pouze pootevřela na škvírku a vrátila se do kuchyňky. „Omlouvám se, zapomněla jsem tu lahvičku,“ kývla jsem na stůl. „Jistě, podám ti ji, počkej,“ řekla náhle udýchaná. „Teda ten 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS226701
Pomsta čarodějnic
nápoj mi nějak rozproudil krev,“ ušklíbla se. „Vypadáš nějak rudá, Lidmilo,“ ozval se sestřin hlas za mými zády, „jako by jsi hořela,“ sykla Anna. „Kdo jste?“ vykřikl Petr ze židle, ale v okamžiku, kdy se pokusil vstát, podlomily se mu nohy a on se sesunul na kolena. „Co jsi nám to udělala?“ vrhla na mě rozzuřený pohled žena, zatímco klečela u manžela. „Všechno se točí! Co jsi nám udělala!“ řvala, ale nehleděla na mě, nýbrž zmateně do prostoru. Výtažek z rulíku, který jsem jim nachystala, posilněný mou mocí, je rychle zbavoval života. „Za chvíli umřeš a bude správné, když pochopíš proč...“ odmlčela se sestra. „Ty jsi nás opravdu nepoznala – zapomněla jsi naše tváře ze strachu, nebo protože jsme ti byly úplně ukradené?“ sledovala jsem, jak Petr již sýpe, snažíce se popadnout dech. „Jsem Marie, to je má sestra Anna, už si vzpomínáš?. Tehdy u lesa čarodějnic...“ „Dcery čarodějnice,“ pronesla s hrůzou v očích, přičemž už sama téměř nemohla dýchat. „Správně,“ usmála se sestra. „Takže to snad chápete,“ otočila se na patě a opustila místnost. Následovala jsem ji, s posledním ohlédnutím na umírající dvojici. „Sbohem,“ opustila jsem budovu a zavřela dveře, načež jsme se vydaly pro sbalené ranečky s věcmi do lékárníkova domu, abychom mohly opustit město.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS226701
Pomsta čarodějnic
Kapitola 17. Bez rozloučení jsme se vydaly napříč celým městem, abychom ho opustily opačnou stranou, než byla ta, kterou jsme vstoupily. Bude trvat delší dobu, než objeví těla Lidmily a jejího manžela, přesto však bude lepší, když tou dobou budeme daleko odsud. Ještě jsem to Anně neřekla, ale ráda bych se teď vypravila za sestrou staré věštkyně. Jelikož nás příliš netlačil čas, mohly jsme si dopřát pohodlnou chůzi po pěšině. Vzhledem k tomu, že jsme na sobě měly pěkné šaty, tak nás většina pocestných uctivě zdravila – přemýšlela jsem nad tím, jak jsou lidé povrchní. Kdyby nás spatřili před měsícem, jistě by nad námi ohrnovali nos. Lékárník nás známým ve městě představil jako své neteře, najednou byly ze dvou sirotků bez domova počestné ženy. Dokonce se na nás vyptávalo několik mladíků. Náhle pohádka skončila – skončila vraždou vrahů a my se opět ocitly poblíž neznámých lesů. Ke své smůle jsem již pozbyla pocit bezpečí, který mi dřív stromový úkryt nabízel. Věděla jsem sice, že před pověrčivými ustrašenými lidmi nás ochrání, ale tentokrát naši pronásledovatelé byli lidmi jenom napůl. Od té doby ale 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS226701