v zásobě: je to především práce mého srdce. Nijak mne nepřekvapuje, že tolik lidí nechápe, co je to panství, chrám anebo báseň či hudba, a že se před ně posadí a říkají: „Co je tu jiného než větší nebo menší množství rozličného? Není tu nic, co by bylo hodno mi vládnout.“ Jsou to lidé takzvaně rozumní, skeptičtí a plní ironie, která pochází z darmochleba, a ne z člověka. Lásku ti neposkytuje určitá tvář jako dar, stejně jako ta šJastná pohoda nebyla v krajině, nýbrž v tvém stoupání vzhůru. V tom, že jsi zmohl horu. Že jsi zakotvil v nebi. Stejně je tomu s láskou. Že by ji člověk mohl potkat, je pouhá iluze, neboJ lásce je třeba se učit. Klame se ten, kdo bloudí životem, aby se nechal dobývat, kdo zná jen citové vzrušení z krátkých vznětů a doufá, že potká onu velikou horečku, která ho zapálí pro celý život. Jeho srdce dosáhne jen chabého vítězství, neboJ je duševně chudý a zmohl jen maličký pahorek. Stejně tak nelze spočinout v lásce, pokud se den ze dne neproměňuje, jako je tomu v mateřství. Ty však chceš ve své gondole usednout a stát se zpěvem gondoliéra na celý život. A v tom se mýlíš. NeboJ co není vzestupem či přechodem, to ztrácí význam. Pokud se zastavíš, najdeš jen nudu, neboJ krajina už ti nebude mít co říct. A místo abys zavrhl sebe, zavrhneš ženu. Proto na mne nikdy nepůsobily argumenty nevěrce a logika, kteří mi říkali: „Ukaž mi tedy to panství, říši či Boha, neboJ vidím a hmatám pouze kamení a různou hmotu a věřím jen v to kamení a různou hmotu, jichž se mohu dotknout.“ Ale nikdy jsem se také nedomýšlel, že bych je mohl poučit a ukázat jim tajemství, neboJ je příliš křehké, než aby se dalo formulovat. Stejně jako je nemohu přenést na vrchol hory a ukázat jim pravdu krajiny – protože v takovém případě nebude pro ně krajina vítězstvím –, a jako jim nemohu dát vychutnat hudbu, jestliže se jí nezmocnili především sami. Obracejí se na mne, aby se bez námahy poučili, tak jako jiný hledá ženu, která by do něho vložila lásku. To však není v mé moci. Vezmu je však a zavřu a budu je trápit studiem, neboJ vím, že co je snadné, je právě proto neplodné. A výsledek práce budu měřit podle námahy a potu. Dal jsem proto svolat vychovatele a řekl jim: „Neklamte se. Nesvěřil jsem vám děti člověka, abych později zvažoval množství jejich znalostí, nýbrž proto, abych se mohl radovat
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS226641
z jejich vzestupu. Nezajímá mne žák, jenž pozná, nesen na nosítkách, tisíce horských vrcholků a obhlédne tak tisíce krajin, neboJ za prvé nepozná ani jedinou krajinu doopravdy a za druhé je i ten tisíc krajin sotva zrnkem prachu v nesmírnosti světa. Zajímat mne bude ten, který si pocvičí svaly výstupem na horu, byJ byla jedna jediná, neboJ pak bude připraven pochopit i všechny další krajiny, i celý ten tisíc krajin špatně naučených, a pochopí je lépe než ten druhý, než ten falešný vědec. A budu-li ho chtít probudit k lásce, poskytnu mu k tomu základy cvičením v modlitbě.“ Jejich omyl pramení z toho, že viděli, jak člověka vedeného k lásce roznítilo, když odhalil určitou tvář. A vidí v tom zásluhu té tváře. A jak člověka roznítilo, když se zmocnil básně, a vidí v tom zásluhu básně. Ale znovu ti opakuji: když řeknu „hora“, mohu tím označit horu pro tebe, který ses prodíral jejím křovím, sklouzával po jejích srázech, potil se na jejím kamení a trhal její květy a potom volně vydechl na hřebeni. Označil jsem, avšak nic jsem neuchopil. A řeknu-li „hora“ tučnému kramáři, nemohu do jeho srdce nic vnést. A není-li básní, neznamená to, že by pominula účinnost básně. Není-li lásky, že by pominula účinnost tváře. A že by přestal působit Bůh, není-li již v lidském srdci ona rozloha orné půdy zajaté ve své noci, na které by se pod pluhem zvedly cedry a květy. Sledoval jsem totiž opravdu pozorně lidské vztahy a dobře jsem rozpoznal nebezpečí rozumu: toho rozumu, který si myslí, že řeč uchopuje. A že v hádce existuje odpověY. To, co je ve mně, nemohu totiž naprosto tlumočit prostřednictvím řeči. Není slov, jež by to sdělila. Mohu to pouze označit, a sice do té míry, do jaké jsi to už pochopil jinými cestami než pomocí řeči. Zázrakem lásky anebo proto, že jsi zrozen ze stejného boha a že se mi podobáš. Jinak ten svět, který je ve mně pohroužen, jen přitahuji za vlasy. A jak mi dá náhoda a má neobratnost, ukážu jej pouze z té či oné stránky, podobně jako když označím horu a vyjádřím tím, že je vysoká. Ale hora je cosi docela jiného a já chtěl hovořit o tom, jak velebná je noc, viděná z hvězdného chladu.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS226641
[ XXXVI ] KDYŽ NĚKOMU PÍŠEŠ, posíláš po lodi náklad. Ale jen málo plavidel dosáhne cíle. Moře je pohltí. Jen málo vět si v průběhu dějin zachová ozvuk. Mnohé jsem snad označil, ale jen málo uchopil. A zase je zde ten problém: spíše než označovat je třeba učit, jak věci zachytit. Je třeba učit postupům k uchopení. Není tak důležité, co ten člověk, na kterého mi ukazuješ, ví. Totéž ví i slovník. Jde o to, jaký ten člověk je. Někdo napíše báseň s veškerou horoucností, úlovek mu však na širém moři uteče. Nic z hloubek nevylovil. Označil pro mne jaro, ale nestvořil je ve mně natolik, aby mé srdce z toho jara žilo. Poslouchal jsem všechny ty logiky, historiky a kritiky, kteří si všimli, že když je dílo silné, vyjadřuje se jeho síla plánem, neboJ vše, co je silné, stává se plánem. Ale když hledím na město a vidím především plán, pak je to proto, že se mé město vyjádřilo a je hotové. Z plánu však nevyrostlo.
[ XXXVII ] POZOROVAL JSEM své tanečnice, zpěvačky a městské kurtizány. Dávaly si zhotovit stříbrná nosítka, a když se někdy odhodlaly k procházce, šli před nimi vyvolavači, kteří měli za úkol ohlašovat jejich příchod, aby se lidé sbíhali. Když je pak dostatečně omrzel potlesk a probral je z lehké dřímoty, milostivě vyhověly přání davu, odhalily hedvábný závoj a nastavily bílou tvář jeho lásce. A skromně se usmívaly, zatímco vyvolavači horlivě konali svůj úkol, neboJ kdyby dav svou tyranskou láskou nepřemohl skromnost tanečnice, byli by večer zbičováni. Koupaly se ve vanách z masívního zlata a lid směl přihlížet, jak se chystá mléko ke koupeli. Mléko nadojené od sta oslic. Do toho se přidávaly vonné látky a mléko z květů, jež bylo velice drahé, ale tak jemné, že vůbec nevonělo. A mne to nepohoršovalo, neboJ sbírání mléka z květů nijak příliš nebrzdilo čilý život na mém území a jeho cena byla jen zdánlivá. A bylo ostatně i žádoucí, aby se někde uctívalo něco drahocenného. NeboJ důležitý není zvyk, nýbrž horoucnost. Když ta existovala, málo záleželo na tom, zdali lichotí mým kurtizánám nebo ne. 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS226641