Církev v moderní době. Čtyři sondy do problémových oblastí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
[99]
podsouvány, nicméně konstatuje, že jeho duch by nemohl v intelektuální atmosféře nastolené dekretem Lamentabili a encyklikou Pascendi žít, stejně jako by jeho plíce nemohly dýchat na mořském dně. Plné a bezvýhradné podřízení a přijetí ponižujících podmínek (například cenzury soukromé korespondence) by tedy z jeho strany nebylo než nemorální lží, která by se mu protivila: „Taková přísaha, Monsignore, by mě neodsoudila k pravověrnosti, nýbrž k zapření inteligence a svědomí.“276 Odpovědí byla lhůta deseti dnů k složení požadované přísahy pod hrozbou nejtěžších trestů. Zatímco odchod jezuity George Tyrrella v obdobné situaci proběhl tak říkajíc po anglicku, kdy mu pouze biskup sdělil papežův příkaz, jímž mu byly upřeny svátosti, Loisy měl být exkomunikován veřejně a exemplárně. Dne 7. března 1908 je tak postižen nejtěžší formou vyloučení z církve, stává se z něj vitandus (tj. nejtěžší forma exkomunikace zakazující katolíkům se s dotyčným jakkoliv stýkat).277 Po své exkomunikaci se Loisy ještě vrátil k oběma antimodernistickým dokumentům z roku 1907 ve speciální publikaci. Opakoval později častou námitku, že modernistický systém či hnutí, jak ho prezentuje encyklika a dekret, neexistují a nikdy neexistovaly, nýbrž jsou umělou konstrukcí, která má postihnout všechny, kteří se nehlásí ke scholastické filosofii a teologii. Dopředu odmítal pokusy zlehčit dopad a důsledky obou dokumentů.278 Ačkoli církev nenasadila všechnu svou autoritu do těchto dokumentů, přece požaduje naprosté a totální podřízení, jinak je člověk označen za heretika a rebela. Pojem pravověrnosti se v dnešním katolicismu změnil a znamená něco jiného než v minulosti, dnes je pravověrné to, co papež rozhodne.279 Jediné, co mají podle Loisyho tzv. modernisté společného, je vůle vzít vážně v různých oblastech intelektuálního a společenského života výzvy moderní doby, osvojit si moderní metody současné vědy a poctivě se s nimi vyrovnat. Dokumenty spojují různé směry a proudy, které spolu nemají co dělat, nebo které se navzájem dokonce kritizují. Encyklika znamená 276 Goichot,
Alfred Loisy, s. 95. haec Sacrae Romanae et Universalis Inquisitionis Congregatio, ne muneri suo deficiat, de expresso SS. mi Domini Nostri PII PP. X mandato, sententiam maioris excommunicationis in sacerdotem Alfredum Loisy nominatim ac personaliter pronunciat, eumque omnibus plecti poenis publice excommunicatorum, ac proinde vitandum esse atque ab omnibus vitari debere, solemniter declarat“. Acta Pontificiae et Decreta SS. RR. Congregationum VI, Romae 1908, s. 88 – 89. 278 Podobně se k tomu vrací v pamětech, kdy si dělá posměch z pokusu umenšit dopad dekretu tím, že byl vydán ve středu, zatímco zásadní dokumenty vydává Kongregace Svatého oficia zpravidla ve čtvrtek, Loisy, Mémoires II, s. 546 –547. 279 Loisy, Simples réflexions, s. 7,10 –11. 277 „Suprema
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS226601
[100]
C������������������������������������� Církev v moderní době. Čtyři sondy do problémových oblastí
slavnostní deklaraci, že jediným přijatelným výrazem intelektuálního života církve je scholastika a že všechny moderní filosofické a vědecké směry jsou odsouzeny.280 Na mnoha místech Loisy ukazuje, jak autoři encykliky posunuli jeho výpovědi, aby vypadaly nepřijatelně a heterodoxně, a vysvětluje jejich zamýšlený smysl.281 Někdy ale přiznává: před veřejností církev odsuzuje tezi, že by se snad kdykoliv stavěla nepřátelsky k pokroku přírodních a teologických věd. Je to ale pravda? Stačí uvést dvě jména: pro přírodní vědy jméno Galileovo a pro náboženství Richarda Simona.282 Loisyho osobní postoj zvláštním způsobem ilustruje kritika sedmé od souzené teze dekretu Lamentabili o nároku církve, aby věřící vnitřně přilnuli k magisteriálním rozhodnutím. Loisy nepochybuje o tradičním nároku církve na neomylnost, ale táže se, co takový nárok znamená? „Biskup není církev, Kongregace Svatého oficia není církev, ani papež, pokud neučí ex cathedra, není církev. Proč by tedy měl být věřící zavázán celou svojí vírou v případech, do nichž sama církev nevkládá celou svoji autoritu, zvláště v případech, kdy má tento věřící dobré důvody, aby pochyboval, že se daná církevní autorita vyjádřila kompetentně, s dostatečným poznáním a v otázce, která jí přísluší?“283 Zde měl Loisy na mysli především dekrety Papežské biblické komise té doby.284 Církev vynáší autoritativní soudy v otázkách víry a mravů, ale nikoliv k problematice textové a literární kritiky, stáří spisů nebo jejich autorství. Loisy přesně předpověděl důsledky zřízení oněch výborů bdělosti, které požaduje encyklika Pascendi v rámci boje proti modernismu. Celkově mu chybí jen název inkvizice a pomoc světského ramene, aby byl systém dokonalý. Do čela aparátu se dostanou horliví cenzoři, protože každý umírněný duchovní bude pokládán za podezřelého. Někde bude moudrý biskup bránit největším výstřelkům, ale i sami biskupové budou pod dohledem. „Církevní hierarchie se změní v obyčejnou policii. Nikdy nebyl zaveden tak rozsáhlý systém udávání bez jakýchkoliv záruk a pojistek pro udávané a osočené.“ Celá církev je odsouzena k tomu, aby se uzavřela, alespoň pokud jde o duchovenstvo, před moderním myšlením a vědou.285 280 Loisy,
Simples réflexions, s. 13,15,257, 23,24,254 –256. komentáři obou dokumentů se znovu věnuje v Loisy, Mémoires II, s. 544 a násl. 282 Loisy, Simples réflexions, s. 104. K osobě zakladatele biblické kritiky Simona a důvodem odsouzení jeho díla viz Steinmann, Jean, Literární a historická kritika biblických textů, in: Cesty k pramenům. Biblická archeologie a literární kritika, kol. autorů, Praha 1971, s. 149 –151. 283 Loisy, Simples réflexions, s. 39 – 40. 284 K tomu Petráček, Bible a moderní kritika, s. 98 –105. 285 Loisy, Simples réflexions, s. 273. 281 Kritickému
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS226601
Církev v moderní době. Čtyři sondy do problémových oblastí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
[101]
Po dokumentech roku 1907 je mu jasné: „Římská církev, opřena o myš lenku absolutního Zjevení, které dává božskou autoritu jejímu zřízení, víře a praktikám, odmítá jakýkoliv dialog s duchem moderní doby, moderní vědou a společností, které nemohou uznat ani absolutní charakter jejího Zjevení, ani absolutně chápanou neomylnost církevní autority. Rozchod je dokončen a naplněn.286 Vědecký svět to již zjistil a společnost k tomu spěje čím dál více. Církev to ústy svého představeného právě vyhlásila veřejně.“ Nemá cenu rozebírat vzájemné ústrky, církev i vědecký svět mají svůj podíl na roztržce, kterou papež právě slavnostně a definitivě potvrdil. Přesto končí Loisy vyznáním, že čas, velký mistr a učitel, jednou ukáže, kdo měl pravdu. Bylo by chybou přestat doufat jak v naši civilizaci, tak v církev.287
Alfred Loisy ateista? Na základě Loisyho vzpomínek z počátku 30. let 20. století lze povědět, že již v prvních letech své duchovenské dráhy prakticky ztratil víru, stal se agnostikem, ba dokonce ateistou. Není sporu o tom, že poté, co byl roku 1908 veřejně exkomunikován nejtěžší formou exkomunikace, se církvi odcizil, a ačkoliv udržoval i nadále diskrétní utajované přátelství s vlivnými církevními představiteli, církvi jako instituci se velmi vzdaloval. Tvrdé zacházení ze strany nejvyšších církevních představitelů u něj vyvolala protiřímský a antiklerikální, postupně dokonce protináboženský reflex. Jistě k tomu přispěla skutečnost, že bytostně antiklerikální francouzská třetí republika se o Loisyho naopak všestranně postarala a zajistila mu prestižní univerzitní posty a vědecké a akademické pocty. Loisy se ve svých pracích po roce 1908 radikalizuje a jeho studie o biblických knihách mají vyloženě světský ráz: badatel k nim přistupuje jako k jakýmkoliv jiným starobylým textům, jejichž náboženský obsah pokládá za produkt lidské kreativity. Až mnohem později se stává vůči církvi smířlivější, upouští od útoků na institucionální církev a je schopen se církve i veřejně zastat. Lze však skutečně mluvit o Loisym jako o ateistovi „od počátku“? Pro antimodernisty je to nepochybně lákavá představa: faktický ateista, který dávno kvůli svým výzkumům ztratil víru, zůstává jako kněz v církvi, aby ji vnitřně 286 Za završení
antimodernistických snah pokládá později zavedení antimodernistické přísahy v roce 1910, Loisy, Mémoires III, s. 202. 287 Loisy, Simples réflexions, s. 276 –277.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS226601