Ano, mohl pracně vydělané peníze proměnit v pohodlnější existenci, jenomţe vytýčil si jiný cíl. Odmítal dlít v bahně jistoty a přízemnosti, slouţil kráse. A proto daroval Československé obci sokolské výsledky svého sběratelského snaţení. Ta pro ně připravila vhodné prostory v někdejším paláci Michnů z Vacínova v Tyršově domě na Újezdě. Karásek vymyslel pro nově vzniklou expozici označení Kargal, ale sokolové ji zcela zásluţně nazvali galerií Karáskovou. Návštěvníky těšila celých šestnáct let. Za druhé světové války se zavřela, aby byla znovu otevřena aţ po jejím konci, avšak to uţ zpívala labutí píseň. Karásek opustil svět tři roky poté, skonal nepovšimnut a bez pompy. Do poslední chvíle zůstal jemným aristokratem, který těţko mohl nosit transparenty na komunistické demonstrace. Dnes jeho vzácnou sbírku ukrývá archiv Památníku národního písemnictví, čímţ se za Karáskovým počinem definitivně zavřela voda. Věrný přítel a ochránce mladých básníků se postupně vytratil z naší paměti a jeho vznešený duch se krčí v učebnicích. Karásek kdysi prohlásil o Zdence Braunerové, ţe byla nesmírně originální bytostí. Totéţ by se ale slušelo říct o něm. Jen do těch hospod měl asi chodit častěji. Inu v Čechách platilo a platí: Kdo chce s vlky výti, musí s nimi býti.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS226355
STANISLAV KOSTKA NEUMANN 5. 6. 1875 – 28. 6. 1947 Komunisté trochu zneuţili básníkova odkazu ke své vlastní propagandě, protoţe v něm nelze vidět pouhého ryzího proletáře. Sám si prošel zvláštním a moţná aţ nečekaným vývojem. Nějakou dobu pobyl ve vězení a rovněţ na vlastní kůţi poznal tragédii první světové války. Celý ţivot s něčím a někým bojoval a ze všech těchto půtek dokázal vţdycky to podstatné vytěţit. Neměl by proto zapadnout ani jako básník, ani jako člověk, který si zaslouţí jistou dávku obdivu. Nikdy mu nezáleţelo na úspěchu, ten přenechával s mírným úšklebkem druhým. Občas nad tím nevěřícně kroutil hlavou, občas se tomu smál. Byl stále nad věcí a nikdy se netrápil pro nic, co nemohl změnit. Pokud v Čechách někdo literaturou skutečně ţil, byl to Neumann, který se ve svém zápalu neohlíţel a neřešil skutečnost, zda zrovna zapadne do příslušné škatulky. Na věky zůstal svůj, nezlomný a nezlomený, i kdyţ se o to mnozí pokoušeli. Úplně se to nikomu nepodařilo. Jenom v jedné věci na něj osud trochu zapomínal, odjakţiva se na něj svým způsobem lepila smůla. Potvora se poprvé přilepila uţ v dětství. Jeho tatínek Stanislav měl polsko-německo-české kořeny. Navíc se v něm snoubila šlechtická tradice s měšťanstvím. Sám působil v roli úspěšného advokáta a říšského poslance. Bohuţel záhy zemřel a nechal svou ţenu bez majetku, protoţe peníze prohospodařil v nevýhodných investicích. Dnes bychom řekli, ţe ho potkal podnikatelský krach. Pro jeho ţenu, původně dceru chudého ševce, to mělo dost neblahé ekonomické důsledky: „matka, jejíţ blahobyt skončil příliš brzy otcovou smrtí, kdyţ mi bylo pět let, vychovala mne v chudobě a závislosti plné ústrků… Jiţ jako chlapeček jsem měl rád luzu a přírodu.― Osiřelé vdově vypomáhaly jen tetičky, dědičky rodinného majetku za Olšanskými hřbitovy. Své jmění však postupně rozprodávaly, aţ si na zbylém pozemku postavily později proslavenou vilu, kam malý Stáňa s maminkou docházel na návštěvu. V dětství ho však nijak nefascinovala ona budova, nýbrţ kouzelná zahrada, která ji
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS226355
obklopovala. Časem se mu stala vděčnou inspirátorkou a pak také pozorovací laboratoří i pracovnou. S oblibou psával na mezích, paloučcích a mýtinkách, nikdy nepotřeboval honosný stůl obklopený bohatou knihovnou. Měl rád odjakţiva přírodu a právě v ní tvořil. Teď ale ještě musel chodit do školy, která ho nebavila a kde se potýkal s přísnými profesory i s nezáţivným učivem. Nejprve studoval na gymnáziu, kde se mu úplně nedařilo, a tak ho matka poslala na obchodní akademii. Na ekonomii zrovna nemyslel, vlastně ho nebavila, protoţe se především ţivě zajímal o literaturu. Kdyţ maminka konečně pochopila, ţe se maturity u jinak bystrého hocha nedočká, neboť z akademie prchnul sám, bylo mu opatřeno místo v redakci. Právě zde se poprvé potkal s Jaroslavem Kvapilem, který po letech vykreslil dojem, jenţ v něm budoucí básník zanechal: „Milý chlapec, sotva studiím odrostlý, do redakce jej dosadil jeho poručník…, aby mládenec, nechtěje patrně dostudovati, vůbec něco dělal.― Snědý, štíhlý a vysoký hoch se zajímal o děvčata, která se mu líbila, a on se samozřejmě líbil jim. S Kamillou Krémovou, jedinou dcerou majitele holičského závodu na praţském Betlémském náměstí, se náhodně setkal dvakrát v Pardubicích a na Kunětické hoře. Poté ji občas a náhodně potkával v Praze. Určitě ho zaujala, nicméně se s ní paradoxně sblíţil aţ v čase svého uvěznění. Zamotal se tehdy totiţ do procesu s tzv. Omladinou, který byl ale značně uměle vykonstruovaný. A přisoudil zúčastněným taková provinění a snahy, jeţ neodpovídaly ani zdaleka realitě. Sám Neumann cíle těchto pokrokářů komentoval takto: „… nechtěli násilně odtrhnouti země české od Rakouska. Chtěli mnohem méně i mnohem více. Měli široký politický, sociální a kulturní program…― Ve skutečnosti šlo čistě prozaicky o to, ţe se určití mladí lidé opravdu jenom scházeli a sdíleli podobné představy a plány. Přesto všechno ţádný organizovaný tajný spolek neexistoval a policie si ho doslova vybájila. Jenomţe Neumann se s tím svezl, padlo na něj obvinění ze zločinu rušení veřejného pokoje a přečin tajného spolčování. Právě za tento druhý jmenovaný přestupek proti právu byl odsouzen na čtrnáct měsíců těţkého ţaláře. V této době dochází k jeho sblíţení s Kamillou, která shodou náhod jednou doprovodila svou přítelkyni za jiným vyšetřovaným a s Neumannem se tak opětovně
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS226355