Teď, když neležela pod jeho teplým pláštěm, na ni nemilosrdně zaútočil ranní chlad. Kůň ze spaní hrábl kopytem a Sanje nevěděla, co říct. Poprvé by uvítala prakticky cokoli, co by její drzý jazyk vyplodil, ale pro jednou – nic. „Já… vy… Do prdele práce, co to má znamenat?!“ „Kdo je Ker?“ zeptal se ležící muž hlasem, který znala od svého pajdavého, páchnoucího souputníka. Jenže pokud si dobře pamatovala, tenhle jí voněl tak, že by se nejradši okamžitě a bez otázek zavrtala nosem zpátky do jeho haleny a zůstala tak nejmíň měsíc. Jak je to možné? a proč ležel vedle ní? „Co je vám po tom?“ štěkla na něj nervózně. „Manžel?“ vedl si dál svou. Sanje se rozzlobila: „Co je vám do toho?! Já chci vědět, kdo jste vy!“ Pomalu se posadil a podle odrazu světla v jeho očích poznala, že ji pozoruje. „Můžeš mi říkat Ren.“ Kývla, ale obranný postoj neopustila: „A co jste… Proč jste…“ Věcně přerušil její koktání: „Celá ses třásla zimou. Jen jsem tě chtěl zahřát.“ Založila si ruce na hrudi: „A to takhle zahříváte na potkání každýho, kdo spí venku pod stromem?“ Uchechtl se a pomalu vstal. Nic neříkal, jen vykročil k Sanje, která okamžitě couvla. Narazila do koně a nohy se jí třásly tak, že se bála udělat další krok. Zastavil se u Sanje a lehce se naklonil ke koňské hlavě. Chytil kobylku za ohlávku a druhou ruku jí položil na kohoutek. Sanje se chtělo ječet. Nechala se chytit do pasti. Tenhle Ren se choval naprosto nepředvídatelně. A jeho blízkost ji zvláštním způsobem znervózňovala. Kde je sakra ten starý pajdavec, když ho člověk nejvíc potřebuje?! „Nejsem tu sama!“ vyhrkla.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS226226
Zasmál se. „Abych se vrátil k tvojí otázce…“ Stál tak blízko, že zase cítila teplo a živočišnou vůni. Zadržela dech. „Nezahřívám každého,“ odmlčel se, „jen tebe.“ Sanje stála se zakloněnou hlavou, aby mu viděla do očí, a nechápala. Studené modravé šero blížícího se svítání jí příliš nenapovědělo. Spustil ruku ze hřbetu koně a přešel k jeho hlavě. Sanje se konečně nadechla a rychle vyrazila směrem od něj. Kamkoliv! „Za chvíli vyjedeme,“ zavolal na ni. Sanje se otočila na patě: „S váma nikam nejedu. A nechte toho koně! Patří někomu jinému.“ „To máš pravdu, ale teď je můj.“ „Jste snad zloděj?“ zlobila se. Na chvilku se zamyslel a pak se zašklebil: „Hmm… asi ano.“ Sanje lapla po dechu a pak se k němu vrhla: „Co jste mu udělal? Kde je?“ „Kdo?“ „Nedělejte blbýho! Jestli jste ho zabil, tak vám urvu koule!“ Ren se smál. „Kde je?“ popadla ho za košili na hrudi a pokusila se jím zatřást. Marná snaha. Byl minimálně o hlavu vyšší a dobře stavěný. „Sanje…“ Pustila ho a uskočila. Podezíravě ho pozorovala a on se na ni zašklebil. Pak se nahrbil a pomalým šouravým krokem, při němž nápadně napadal na levou nohu, vykročil pro plášť, který zůstal ležet na zemi. Němě na něj zírala. „Do prdele práce! Co to má znamenat?!“ Ukázka elektronické knihy, UID: KOS226226
Vracel se zpět s výrazem vládce světa. „Tak pojď. Ještě pořád jsme na útěku, pamatuješ?“ Den strávili střídáním chůze a jízdy. V poledním žáru, když nikdo z vesničanů v polích nebyl, natrhala Sanje v jednom sadě letní jablka do zásoby a Ren jí na ně půjčil své zavazadlo. Pořád si nemohla zvyknout na myšlenku, že starý pajda z Firkonu je ve skutečnosti tenhle statný chlap. Zatímco trhala ovoce, prohlížel koni kopyta a Sanje ho po očku pozorovala. Musel se včera v tom potoce pořádně vydrbat, protože jeho dřív umaštěné, zplihlé vlasy zářily v poledním slunci zlatorezavě a nezkrotně mu padaly až na ramena. Úctyhodná ramena… Mít tak na statku takhle silného čeledína, vůbec by si nestěžovala. Pro sebe se ušklíbla – už nemá statek, takže nepotřebuje čeledína. A tenhle by tam pracovat nešel, na to opravdu nevypadal. Sám sebe označil za zloděje, a kdo ví, pro co přišel na Firkon. Taky se převlékl. Co udělal s hadry, které měl na sobě ještě včera večer, to netušila, ale teď měl čistou bělenou košili, jejíž široké rukávy stahovaly kožené nátepníky, a tmavé vlněné nohavice. Štíhlé boky mu obtáčel kožený opasek, na němž měl zavěšenou loveckou dýku. „Pro koho pracuješ?“ zeptala se najednou a on překvapeně zvedl hlavu od koňského kopyta. „Pro sebe,“ odvětil pak. Pustil koni nohu a přes hřbet černé kobylky, která se hned začala pást, pohlédl na útlou dívku v pytlovitých kalhotách a příliš velké haleně. Snažila se tvářit, že ji ze všeho nejvíc zajímají jablka na obtěžkaných větvích, ale věděl, že přemýšlí o něm. Natahovala se do výšky, a když zachytila nějakou větev, stáhla ji k sobě dolů. Občas ale musela i vyskočit. Teď se zaměřila na jedno velké, překrásně zbarvené jablko a nespokojeně se zamračila, když zjistila, že na ně nedosáhne. Sanje se ale nevzdávala. Skákala a natahovala se, pak se naposled odrazila… a letěla! Ne. To ji jen v pase chytily velké ruce a snadno ji nadnesly, takže vytoužený plod skoro sám vklouzl do její dlaně.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS226226