bylo jen dvanáct temných bodů. To bylo mužstvo Klapzubů s otcem Klapzubou uprostřed, všichni živi, zdrávi a neporušeni, zachráněni z rozehřmělého pekla bouřky jakoby zázrakem. Zázrakem? Ano, byl to zázrak, ale otec Klapzuba byl při nejmenším jeho obratným režisérem. Vida, že se Timor neudrží a že připravený vor dává pramalou jistotu, seběhl do své kabiny a s Honzovou pomocí vyvlekl – slavný onen ohromný kufr, jejž vláčel ssebou od zápasu k zápasu a jehož obsahu užili Klapzubové jen jednou, tenkrát ve slavném utkání s barcelonskými surovci. A z něho tedy vytáhl zase dvanáct gumových obleků, neprodyšně tělo uzavírajících, jedenáct pro syny, dvanáctý pro náhradníka, jímž byl tentokrát sám. A ve svitu blesků se všichni do nich oblékli, dvanáct hustilek pracovalo, a než se kdo nadál, proměnily se statné postavy Klapzubů ve dvanáct kulatých balonů, z nichž vyčuhovaly jen hlavy, ruce a nohy. Ale i končetiny byly gumou neprodyšně chráněny, takže jen hlavy zůstaly vydány větrům a vlnám Do nepromokavých vaků byly narychlo uloženy potraviny a v krátké chvíli, kdy se moře ztišilo k novému útoku, shozen vor na jeho hladinu. Několik rázů vesel je dostalo od lodi, z níž zazněl příšerný praskot. Poslední trámy svrchní stavby se zlomily a rozpůlený Timor začal nezadržitelně klesati. S děsivým hukotem se vřítily vlny na rozštěpený trup lodi, ale v tu chvíli byl již vor s Klapzuby tak daleko, že ho vzniklý vír nedosáhl. Ale zato se stal hříčkou děsné vichřice, jež jej divoce hnala po hřbetě vln i skrze ně, rychlostí, které nebylo možná odhadnouti. Klapzubové se na něm udrželi jenom s námahou, ležíce v jednom klubíčku a v pevném vzájemném objetí. Po dvou hodinách letu temnotami se vor rozpadl a oni se octli ve vodě. Ale pryž oděvů byla pevná, a tak se vznášeli na vodách, jako dvanáct podivných bójí, a letěli pod údery vichřice dále. V rachotu hromů a padajících vod nemohli se arciť dorozumět, ale nebylo toho potřebí; drželi se pevně navzájem pod paží, zaklesnuti vší silou mladých 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS226205
těl a vší vůlí vydržet, a tak byli jako jedno jediné a nikdy se neponořující těleso. Až teď, když před východem slunce bouře náhle ustala, mohli se pustit a trochu si oddychnout. Rozhlédli se kolem, plni vděčného pocitu k Prozřetelnosti, že vyvázli z největšího nebezpečí. V nádheře jitřních světel a barev viděli se opuštěni uprostřed nekonečné velebnosti. Nikde nebylo viděti ani lodi ani pevniny. To je trochu zarazilo, ale při své nezlomné důvěře neztráceli hlavy a nejmladší hned navrhovali, aby se snídalo. Otec Klapzuba nenamítal nic proti tomu, aby se otevřel vlak se suchary a uzeným masem a tak se pustili do snídaně, jako by leželi doma na některé dolnobukvičkovské mýtině. Jen Honza byl při snídani neklidný a pořád se otáčel kamsi k jihozápadu. Konečně si toho i tatík Klapzuba všiml. „Setsak...,“ chtěl začít svým oblíbeným zaklením, ale vzpomenuv si na noční přísahu spolkl konec a pokračoval: „Copak to, Honzo, pořád vyhlížíš?“ „Inu, táto, nechci vás zbytečně plašit, však nás větřík beztoho tam žene, ale skoro bych se vsadil, že tamhle je ostrov!“ „Kde? Kde?“ křičeli ostatní a napiali oči, kam Honza ukazoval. Celý západ hořel ještě fialovými, rudými a oranžovými odlesky východu. A ve zlatém hedvábí obláčků, mlžin a par bylo na jednom místě obzoru cosi, co při bedlivém pozorování ukazovalo rozhodně pevnější a ostřejší tvary. „Namoutěkutě – Honzo – to je ostrov!“ A všichni se u vytržení dívali do té nesmírné dálky, kde čím dál tím určitěji poznávali dva špičaté vrcholky a táhlý hřeben hor. „Ostrov! A vítr nás žene k němu!“ Klapzubové začali radostí rejdit po vodě jako tuleni. Byli by se s jásotem seprali, kdyby nebyl každý uzavřen v té břichaté kouli. Tož se to skončilo jen velkým stříkáním a řevem a pak úvahami, jak dlouho tam asi poplavou. „Počkejte, 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS226205
chlapečkové!“ přerušil je starý Klapzuba. „Já tu mám ještě jakýsi inštrument. Frantíku, půjč mi svůj vak!“ Frantík mu jej podal a tatík z něho vytáhl několik hůlek a pěknou štůčku plachtového plátna. Než se překvapení hoši vzpamatovali, složil hůlky jednu do druhé, že z nich byly dvě dosti dlouhé tyčky. Pak rozvinul celý plachtový pás a oba jeho užší konce připevnil na tyčky. Byla to standarta s nápisem SK KLAPZUBOVA JEDENÁCTKA, kterou starý Klapzuba vozil s sebou, aby ji mohl dát rozvinout v čele oněch oslavných průvodů, které vítávávaly vítězné mužstvo na nádražích a vedly je pak k jejich hotelu. Byl to kdysi jediný samolibý nápad starého Klapzuby a působil mu dětinnou radost. Ale nyní se stal důležitou složkou jejich záchrany. Hoši už pochopili a vypukli v nový jásot. Měli tu jakousi náhražku plachty; stačilo, aby se pás udržoval rozvinutý a ti, kteří ho drželi, byli hnáni větrem velmi vesele a táhli za sebou ostatní. Při prvním pokusu se arci ukázalo, že to není tak lehké, ale Klapzubové brzo na to přišli: šest se jich musilo vecpat mezi oba nosiče, aby je vítr nesehnal dohromady, a pak už to šlo. Jen v držení tyčí se musili střídat, to byla práce, při níž ruce velmi brzo umdlévaly. Jen na ten fortel přišli, už vítr zabral a už jeli, že čtyři zbývající sotva měli čas se přichytiti těch, kteří tvořili s plachtou jeden celek. A teď to šlo vesele na jihozápad, přes pěnivé hřebínky vln, jak je ta standarta s jejich heslem hnala. Ale ostrov byl vzdálenější, než si byli myslili. Hodina za hodinou míjela a on stál pořád jako šedý fantom na kraji vzdáleného obzoru. Jen trochu vzrostl a zřetelněji vystoupil. O jedenácté hodině vítr ustal a improvisovaná plachta splaskla. Bylo nutno plavat a to nebylo nic příjemného v tom šíleně dusivém žáru, který již od deváté hodiny panoval. Ale byla v tom spása a hoši plavali. 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS226205