Vyměnili jsme si s Jackabym pohledy. Bylo mi jasné, že mého zaměstnavatele napadlo totéž. „Jakému zvířeti podle Billa ty stopy patřily?“ zeptal se Jackaby. Mrkla jsem po očku na těžké pušky a ostré lovecké nože rozvěšené na stěnách vozu. „Mohla to být puma, ne?“ „Ne-e,“ houkl zepředu Hudson. „Bill říkal, že připomínaly vlčí nebo liščí stopy, ale byly větší — větší než medvědí. Vob choduje s lovcema v tomhle kraji dýl, než dokážu spočítat, takže jestli je v těchhle lesích něco, co Bill nikdy neviděl…“ — průhledem do vozu nakoukla zarostlá, vousatá tvář s úsměvem od ucha k uchu — „chci to ulovit.“ Hudson se zase narovnal, a zatímco vůz kodrcal po kamenité cestě, vesele si pobrukoval. Měkká kožešina, na které jsem seděla, mi najednou už tak příjemná nepřipadala, a nabroušené lovecké nástroje náhle působily daleko nebezpečněji. Ztěžka jsem polkla a kus sušené zvěřiny mi sjel do krku. Charlie Barker a Hank Hudson patřili mezi nejsympatičtější lidi, se kterými jsem se seznámila po příjezdu do Států — ale teď to vypadalo, že tenhle výlet strávím v obavách, aby kulky, které Hudson právě nakoupil, nakonec nepatřily Charliemu. Vůz nadskakoval a krabice s náboji pod lavicí cinkaly. Byly to ty veliký.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS226159
kapitola patnáctá
Po dlouhé a klikaté cestě se konečně v dohledu objevil statek, a jak jsme se blížili, postupně se začínaly rýsovat podrobnosti. Dům měl dvě podlaží a stál na úpatí prudkého skalnatého svahu, který se zdvihal k okolním horám. Vedle obytného stavení stála stodola s mírně prověšenou střechou a za ní se na roz lehlé pastvině obehnané obyčejným dřevěným plotem páslo asi šest koz. U domu jsem zpozorovala postavu a potom i druhou a třetí. Zdálo se, že dotyční si nás také všimli, a ještě než vůz zastavil, vyšla nám naproti trojice mužů. Vpředu šel postarší pán ve vyšisovaných montérkách a ošoupaném klobouku s širokou krempou. Za ním kráčel mladík v solidních kalhotách a vestě šité na míru, rukávy košile měl však vykasané a kolena od hlíny. Vypadalo to, že je celý pokrytý slušnou vrstvou prachu. Třetí muž byl oblečený v policejní modři a jeho tvář jsem poznala okamžitě. Charlie zachytil můj pohled a s úsměvem sledoval, jak se blížíme. „Hanku?“ zavolal muž v montérkách, když se spřežení zastavilo. „Hanku Hudsone, seš to ty! Je to už celá věčnost, co ses tu objevil naposled.“
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS226159
Hank seskočil z vozu a ten se zhoupl. Oba muži si srdečně potřásli rukou. „Hugo Brisbee. Rád tě vidim, starouši. Poslyš, s paní Madeleine je mi to moc líto. Kdybys cokoliv potřeboval…“ Brisbee se přinutil k smutnému, ale vděčnému úsměvu. Zdálo se, že se mu do očí derou slzy, ale zamrkal a zatřásl hlavou. „To je od tebe milé, Hanku, ale nějak to zvládnu. Musím se s tím poprat. Madlenka by mi nikdy nedovolila, abych se ploužil kolem jak tělo bez ducha, když je pořád fůra práce. Ona vždycky…“ Hlas se mu zlomil a farmář se zhluboka nadechl. „No nic, měl by ses seznámit s mým novým přítelem…“ Brisbee dodal pár vět, které jsem nezachytila, a Charlie mezitím přistoupil k vozu, aby mně a Jackabymu pomohl vystoupit. „Děkuji, pane Barkere,“ řekla jsem. „Škoda, že jsem nevěděl, že dorazíte tak brzy. Přijel bych pro vás na nádraží,“ řekl Charlie. „Tady v údolí všechno trochu déle trvá. Moje chata je ještě o pár mil dál, tak jsem si dovolil uvítat vás tady. Doufám, že to nevadí?“ „Jistěže ne. Jste pěkný — chci říct, je to od vás pěkné!“ Okamžitě jsem zrudla. „Je pěkné vás znovu vidět.“ „Potěšení je na mé straně, slečno Rooková. Jste první návštěva ze starých časů.“ Ve tváři se mu mihl záblesk smutku. Těžko říct, jak se cítil. Když jsem se rozhodla dát sbohem svému dřívějšímu životu, bylo to pro mne dost těžké — ale Charlie to musel udělat, aniž by se k tomu rozhodl. „Pane Jacka by,“ pokračoval, „také vás moc rád vidím. Stále jsem vaším dlužníkem.“ Jackaby vystoupil z vozu a mávl rukou. „Nesmysl. Oběma nám dluží New Fiddleham, ale jak známo, města málokdy pla-
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS226159