náct dnů bydlela u nás? Horní komůrka je sice chladná, ale měla by to od nás do Massabielle mnohem blíž…“ „Já bych měla Bernadettu u nás velice ráda,“ namítá opatrně matka Nicolauová, „ale nechci se do ničeho plést. Je věcí jejích rodičů, aby rozhodli, co s ní teď bude…“ „O výsadu mít Bernadettu u sebe požádám já,“ prohlásila Milletová. Bernadetta neví, co se s ní děje. Všichni lidé mluví najednou tak nabubřele, tak vybraně, skoro stísněně. Co vlastně všichni chtějí? Ani dost málo nechápe, že přízeň, kterou jí prokazuje Dáma, rázem mění její vlastní postavení u lidí. „Ale teď musíme domů,“ řekne. Pont Vieux je plný trhovců. Někteří se přidají k podivnému průvodu, který za vedení Bernadetty a paní Milletové, která stále ještě drží v ruce rozsvícenou svíčku, táhne k „žaláři“. Od úst k ústům letí noviny: „Ta mladičká dáma zase přišla do jeskyně… Dnes, ve čtvrtek, už potřetí… A zrovna k té Soubirousovic holce… Inu, ona je holt blázen… Rodiče jsou na mizině… Nedejte si přece věšet bulíky na nos od nějaké slabomyslné chuděry… Hrome, je při tom i bohatá Milletová… No, když má někdo peněz jako želez, nemá nic moudřejšího na starosti…“ Čím hlouběji zacházejí do města, tím víc posměšků. Ale než zahnou do Rue des Petites Fossées, rozroste se průvod na sto osob. Městský strážník Callet, který právě vyšel z Babouova výčepu, zírá s údivem na „demonstraci“ a uvažuje, zda není jeho povinností – „obnovit pořádek“. Režim císaře Napoleona, který se sám dostal k veslu pučem, má ukrutný respekt před srocováním davu. I rozběhne se Callet úprkem k purkmistrovi Lacadému a potom k policejnímu komisaři Jacometovi, aby podal hlášení. To jsou totiž dvě civilní mocnosti, jejichž exekutivu bývalý hlídač ve své skromné osobě spojuje. Matka Soubirousová, rozcuchaná, s vyděšenýma očima, vyběhne z Cachotu: „Bože můj, co je zase?“ Marie na ni chlácholivě mává: „Bernadetta je dnes docela zdravá, maminko. Dáma jí vykala a řekla: ,Buďte tak laskavá a přicházejte sem po patnáct dnů…‘ “ „Mě tohle všechno přivede do hrobu,“ zasténá Soubirousová. „Přijdu o dítě.“ V průjezdu se tísní lidé. Paní Milletová,
(100)
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS226153
slečna Peyretová, matka a syn Nicolauovi a děvčata vstoupí do temné předsíně. „Drahá paní Soubirousová,“ spustí rentiérka ne už blahosklonně, ale jako rovná k rovné, „blahořečím Bohu, že nám dal Bernadettu. Budu s ní každý den chodit do Massabielle. Při mých opuchlých nohách to bude dobré pokání. Ale vás, drahá paní, prosím, abyste dala vaše dítě na tu dobu ke mně na byt a stravu. Snad vám to nebude nevhod…“ Matce Soubirousové to není nevhod. Její neduživá Bernadet ta se vyspí v měkké postýlce a pětkrát za den dostane najíst, z toho přinejmenším aspoň dvakrát pečené kuřecí křidélko. Soubirousová se škrabe držátkem vařečky na hlavě: „Tak mě aspoň nechte, abych se trochu vzpamatovala, paní Milletová, jsem tak překvapena…“ Ale paní Milletová se dává stále víc unášet svými city: „Bernadetta bude smět bydlet v tom krásném pokoji po nebožce Elišce. Ten pokoj je svatostánkem mého bytu, však víte. Ačkoliv mi není jasné, je-li dáma z Massabielle má ubo há Eliška nebo ne, Bernadetta a nikdo jiný bude spát v její posteli…“ Teď už ani krejčová Peyretová nemůže váhat, aby se před svou příznivkyní také neblýskla vlastní velkodušností: „Co to máš na sobě za směšnou halenu, Bernadetto… Do staneš ode mne pěkné bílé šatičky, aby z tebe dáma měla radost…“ „Ta Bernadetta má opravdu víc štěstí než rozumu,“ pošeptá Abadiová Magdaléně Hillotové a dloubne ji do žeber. „Dámy,“ prosí úpěnlivě Luisa, „dovolte mi aspoň, ať se napřed poradím s mužem a se sestrou Bernardou Casterotovou. Sama přece nemohu převzít odpovědnost za těch patnáct dní. Podívejte se na tu spoustu lidí. Co z toho pojde, svatá Panno?“ „Jen se poraďte s rodinou, Soubirousová,“ svoluje velebně Milletová. „Ale Bernadetta může jít hned s námi… Mimochodem – přešijeme jí mariánské roucho po mé Elišce, milá Peyretová. Eliška nebyla o moc větší…“ Bernadetta tu stojí trpně jako vždy. Ve víru přízně, která se na ni snáší, myslí na slova, která jí řekla Dáma: ,Nemohu vám slíbit, že vás učiním šťastnou na tomto světě.‘ Nemůže slíbit, ale zdá se, že tak přece činí: už dnes!
(101)
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS226153
Ke čtvrté hodině odpoledne se v Cachotu, kde ji manželé uctivě vítají, objeví orákulum rodiny, moudrá Bernarda Casterotová, Bernadettina kmotra. Doprovází ji nejmladší sestra Lucilla, stará panna, která dělá dojem, že je Bernardinou služebnicí bez vlastní vůle. Bernarda má ve zvyku uvažovat dlouhé hodiny o každém případu, který se jí předloží, a pak jej znovu v mysli rozebírat a dávat dohromady, dřív než ve své moudrosti vynese úsudek, proti kterému pak už ovšem nestrpí odvolání. Bernardě Casterotové, ovdovělé Tarbèsové, sedí na selských ramenou bystrá hlava, na rozdíl od sester, které považuje za popletené hlupačky. Jedině své dobře naolejované rozšafnosti má Casterotová co děkovat, že se jmění jejího nebožtíka nerozplynulo, že je dokázala obratnými koupěmi a prodeji dokonce ještě rozmnožit. Stojí ve světě sama, ale o to pevněji. Ještě před několika málo léty odmítla bez okolků nabídku k sňatku. Příliš dobře zná kolísavý charakter všech mužských, jejich lehkomyslnost a nedostatek smyslu pro realitu. S nelibostí se rozhlíží po Cachotu. Luisa, kdysi nejhezčí z Casterotových děvčat, by si byla zasloužila lepší osud. Ale tak to dopadá, když si holka troufá vdát se z lásky a neuváží, že manželství je praktická a vážná věc. Z lásky si zpravidla bereme krasavce, jakým byl i ten mlynářský chasník Soubirous. Ale jestliže jsou muži šmahem darebáci, krasavci jsou vesměs slaboši a padouši. Z letmého pohledu na manželské lože Bernarda Casterotová poznává, že bylo narychlo ustláno, protože sestra svého fešáka muže patrně teprve před několika minutami vyhnala z postele. „Kde je Bernadetta?“ ptá se kmotřička. „Ta teď bydlí u paní Milletové,“ řekne bázlivě Luisa. „Milletová ji na čtrnáct dní pozvala k sobě.“ „Chyba!“ láteří Casterotová. „Proč chyba, sestro?“ „Protože si nevidíš dál než na špičku nosu…“ Soubirous začne zlostně přecházet po světnici. V manželských sporech v přítomnosti Bernardy se staví vždycky na stranu švagrové, proti ženě: „Je to chyba! Říkal jsem jí, že je to chyba. Ale má svou hlavu. Se mnou se neporadí. Byla velká chyba dát dítě pryč. Co tomu řeknou lidé?“
(102)
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS226153