ROWAN COLEMAN
a budeme se řídit pravidly, máme velikou šanci, že na konci pošleme Smrt pryč s prázdnýma rukama. A také toho dne, kdy jsem se dozvěděla, co se stalo mému milovanému Vin centovi, jsme věděli, že jsme na správné cestě zachránit téhle malé holčičce život. Bude to sice těžké, ale my to zvládneme. A potom mě odvolali ze sálu, aby mi řekli, že Vincent je těžce zraněný a že ho nejprve letecky převezli do Camp Bas tion, kde ho stabilizují, a potom ho přemístí do Birmingha mu. A první věc, která mě v tom okamžiku napadla, byla, že už se nebudu moct vrátit zpátky na sál a pomáhat bojovat s ostatními o život té malé holčičky. Nemohla jsem tam jít zpátky, protože jsem věděla, že pokud toho dne má být za chráněn jenom jediný život, nechci, aby to byl ten její. Byla to temná myšlenka, strašlivá, iracionální a nesku tečně sobecká, ale přesto mě právě tohle napadlo. Poslední dobou na to vzpomínám, přinutím se na to myslet a uvažu ju nad podivnými vesmírnými volbami, které si myslíme, že máme. Přemýšlím o všech slibech, které dáváme, a o modlit bách, které posíláme tam nahoru k Bohu, ve kterého vlastně ani nevěříme. Vezmi si ji, ne jeho. Prosím tě, Bože, neber si jeho. Samozřejmě mě okamžitě poslali domů. Na moje místo na sále nastoupila jiná sestra a tu malou holčičku tehdy za chránili. Vzpomínám si, že mi to připadalo jako věčnost, než mi konečně zavolali a oznámili mi, že Vincent je dostatečně stabilizovaný na to, aby ho mohli převézt do Británie. Dok toři se tehdy domnívali, že to určitě zvládne. Okamžitě jsem nasedla do svého červeného auta a rozjela se do Birmingha mu. Chtěla jsem u něho být od prvního okamžiku, kdy ho sem převezou. 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS226112
VŠICHNI JSME UTKÁNI Z HVĚZD
Chvíli to bylo jako na houpačce, ale v nemocnici se o všechno postarali s vojenskou disciplínou, ačkoli to ne byla vojenská nemocnice. Sestry mě vzaly pod svá ochran ná křídla a pečovaly o mě obzvlášť hezky, protože jsem byla jednou z nich. Říkaly mi, že si u vojáků berou hlídky, jako by snad samy byly v armádě. To, že měli kolem sebe spou stu lidí v uniformě, každodenní pevný řád a kamarády z ar mády, pomáhalo zraněným ženám i mužům v uzdravování i v rekonvalescenci. Když se potom Vincentův stav dostateč ně zlepšil, přemístili ho do Headley Court, kde mu měli dát protézu a kde se měl naučit znovu chodit. V prvních čtyřech měsících jsem ho moc nevídala, Vincent totiž nechtěl, abych za ním chodila. Řekl, že mě nechce vidět, dokud zase nebude stát na vlastních nohou. Samozřejmě jsem se s ním tehdy hádala, protože i když nechtěl vidět on mě, chtěla jsem vidět já jeho. Toužila jsem vědět, čím vším si prochází, mít pocit, že můžu být v jeho blízkosti, vidět ho a dotýkat se ho ve chvílích, kdy zažíval něco, co bylo skoro nesnesitelné. Ale on trval na svém a moje naléhání a prosby chladně odmítal. Říkala jsem si, že je to jeho způsob, jak se s tím vším vyrovnat a zachovat si důstoj nost. Sama sebe jsem se ptala, co je nakonec několik měsíců proti celému životu, pokud se navíc Vincent bude takhle cítit líp? Mluvili jsme spolu každý den. Psali jsme si maily, skypo vali si a zdálo se, jako bychom jeden druhého nechávali věřit, že se nic nezměnilo a všechno je při starém. Vždyť jsme pře ce prožívali románek, který se žil až do posledního možného okamžiku. A potom mě v den, kdy jsem si pro něj měla přijet, při 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS226112
ROWAN COLEMAN
vítal nahoře na schodišti: stál tam, vysoký a vzpřímený, a já se rozběhla a vrhla se mu do náruče. A když jsem utíkala, říkala jsem si, že tohle je ono, že tohle je ten pravý začátek našeho skutečného života jako muže a ženy. To, co se nám přihodilo, byl skutečný zázrak: Vincent přežil, když ostatní umírali. Přežil to a uzdravil se, a teď mohl pokračovat v dělá ní čehokoli, co si zamanul. Těch několik měsíců bolesti, stra chu a nejistoty bylo nadobro pryč. Tohle byl okamžik, kdy se všechno obrátilo a zase bylo takové, jaké mělo být. Až v autě cestou domů mi Vincent oznámil, že odchází z armády. „Ale to přece nemusíš,“ řekla jsem mu překvapeně. „Oni přece neřekli, že bys… chci říct, naznačili ti, že bys měl ode jít?“ „To ne,“ odpověděl Vincent. „Mohl bych v armádě zůstat. Je tam spousta funkcí, které bych mohl vykonávat. Dokonce není vyloučená ani možnost, že se člověk v tomhle stavu vrá tí k aktivní službě.“ „No právě. Když jsem s tebou byla těch několik hrozných prvních týdnů v Birminghamu, zjišťovala jsem, co bys mohl dělat dál. Můžeš být třeba styčný důstojník. Nebo pracovat s veterány v podpůrných centrech – s podporou okolí by ses dokonce mohl vrátit i ke svojí jednotce…“ „To já vím.“ Vincentův hlas byl strohý. „Myslel jsem si, že budeš mít radost, když mě teď budeš mít pořád doma. Když mi nebude hrozit žádné nebezpečí. Já… já už se tam nechci vrátit. Já už se…“ Vincent se na okamžik odmlčel a já čekala, že mi k tomu řekne třeba něco víc, že mi prozradí, co přesně se v něm změnilo, ale když větu dokončil, pochopila jsem, že 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS226112