o Alijahovi, je zřejmě zaznamenáno ve složkách novin z jeho doby.“ To nebylo uspokojivé a můj výraz mu to musel prozradit. „Ale to už asi víte,“ pokračoval. Souhlasil jsem, že vím, co bylo v novinách. Dodal jsem, že na mě udělala dojem podobnost mezi líčeními, která se týkala Richarda Billingtona, a těmi, která se týkala Alijaha. Mohlo by se zdát, že se oba zabývali praktikami, které byly velice podezřelé, pokud ne rovnou nezákonné. Dr. Harper zvážněl. Na několik okamžiků utichl, mlčel způsobem, který prozrazoval vnitřní boj o to, zda promluvit, anebo ne. Náhle však začal hovořit. Měl jsem dojem, že váží každé slovo. Ano, věděl o legendách o Billingtonech a o Billingtonově lese už mnoho let. Byly skutečně významnou součástí massachusettských lidových tradic – něco jako památky z dob honů na čarodějnice, nicméně z chronologického hlediska pocházely z dob před procesy. Legendy zřejmě měly nějaký pravdivý základ ve skutečných událostech, nicméně nebylo možné z tohoto hlediska říci, kolik pravdy se skrývalo za těmito těžko uvěřitelnými groteskními pověstmi, které byly zapsány před mnoha lety a kterým lidé kdysi snadno uvěřili, třebaže nyní už jsou pozapomenuty. Nicméně skutečností bylo, že Richarda Billingtona kdysi pokládali za čaroděje nebo černokněžníka a že si Alijah Billington vysloužil pověst člověka, který páchá jakési temné skutky za nocí v lesích. Není divu, že se na takovém základě kupily historky; příběhy, které se rychle objevily, a jak kolovaly, nabíraly na sebe spoustu detailů, které rychle přenesly původní příběhy z říše podivného a děsivého do říše groteskního a neuvěřitelného. Za takových okolností bylo původní pravdivé jádro cokoli, jen ne zjevné. Zdálo se mu však zcela jisté, jak připustil, že oba Billingtonovi „něco“ páchali. Když se na to díváme
97 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS226106
z dnešního pohledu, tedy po více než století, konání Billingtonů mohlo, ale také nemuselo souviset s čarodějnictvím. Rovněž mohlo, ale nemuselo souviset s dalšími rituály, o nichž se jemu, Harperovi, tu a tam dostalo jistých náznaků, rituály běžnými na zapadlém venkově, například v oblastech Innsmouthu a Dunwiche, rituály, které se svou povahou pojily s prastarou a cizí rasou, protože nic nenaznačovalo, že by měly původ u lidí – leda kromě některých druidských obřadů, u nichž bylo běžné uctívání neviditelných bytostí ve stromech a podobně. Chtěl tím naznačit, že Billingtonové uctívali dryády nebo nějaká podobná mytologická stvoření? Ne, neměl na mysli dryády. Existovaly jisté podivné a příšerné pozůstatky náboženství či kultů mnohem starších než cokoliv známé člověku. Byly relativně vzato tak nepatrné, že na ně vědci obvykle nenarazili, pouze ojedinělí badatelé zdokumentovali, nakolik to bylo možné, vše, co bylo známo o prastarých náboženstvích a pověrách primitivnějších národů země. Praktikovali moji předkové podle jeho názoru jakési podivné primitivní náboženství? V jistém smyslu prý ano. Dodal, že existovala poměrně velká pravděpodobnost – pokud lze soudit ze záznamů –, že k náboženským rituálům, provozovaným Richardem a Alijahem Billingtonovými, náležely také lidské oběti, nikdy však nebylo nic prokázáno. Nicméně oba zmizeli – nikdo nevěděl, kam se poděl Richard, a Alijah odcestoval do Anglie, kde také zemřel. Všechny pověsti a babské povídačky o tom, že Richard přežil, jsou nesmysly, to potvrdil; takové historky se objevují až příliš snadno a šíří je lehkověrní lidé. Richard i Alijah přežili jen v tom, co se v jejich rodové linii přeneslo na Ambrose Dewarta, a mimochodem i na mě. Opačná líčení pocházela od spisovatelů, kteří se čtenářskou veřejnost snažili šokovat a vyděsit barvitým líčením triviálních příhod, které měly roznítit jejich představivost. Nicméně sou-
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS226106
hlasil s tím, že existuje i jiný druh přežívání – to, co je známo jako psychické reziduum, prodlévání zla v místech, kde zlo vzkvétalo. „Anebo dobra?“ zeptal jsem se. „Řekněme prostě ‚síly‘,“ odvětil a opět se usmíval. „Je docela dobře možné, že na Billingtonově domě ulpěla jakási síla nebo násilí. Nuže, pane Batesi – možná jste ji sám pocítil.“ „Ano.“ To ho překvapilo, a nikterak příjemně. Trochu sebou trhl a pak se znovu pokusil o letmý úsměv. „V tom případě vám o tom nemusím nic říkat.“ „Naopak, pokračujte a nechte mě alespoň vyslechnout vaše vysvětlení. Cítil jsem všepohlcující zlo v tom starém domě a nevím, co si o tom mám myslet.“ „Potom by se mohlo zdát, že tam bylo spácháno zlo – možná ono zlo, které se stalo původně základem oněch příběhů, které se později vyprávěly o Richardovi a Alijahu Billingtonových. Jakého druhu bylo, pane Batesi?“ To pro mě nebylo snadné vysvětlit, neboť odít mou zkušenost slovy znamenalo odejmout jí její strach a hrůzu – pocity, o kterých jsem prve nevěděl, ale uvědomil jsem si je, až když jsem si vše vybavoval. Avšak dr. Harper naslouchal vážně, nepřerušoval mě a na konci mého stručného líčení se na několik okamžiků hluboce zamyslel. „A jak na to vše reaguje pan Dewart?“ zeptal se nakonec. „Právě to mě sem přivádí více než cokoli jiného.“ Pak jsem se pustil do poněkud opatrného líčení očividného rozdvojení osobnosti svého bratrance; vynechal jsem tolik detailů, kolik jen bylo možné, abych nemusel nechat Ambrose čekat. Dr. Harper naslouchal s napjatou pozorností, a když jsem skončil, opět se usadil v hloubavém tichu; poté pronesl svůj názor, že dům a lesy zjevně mají na mého bratrance „špatný vliv“. Skutečně by možná bylo
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS226106