mile vlezu do Osady, tak mě vykopnou. Vůbec nemají smysl pro dobrý sousedský vztahy.“ Pokud ovšem Wax věděl, nebyla to tak docela pravda. Wayne na sebe občas hodil terrisské oblečení, začal mluvit s jejich přízvukem a na pár dní se mezi ně vloudil. Jednou se ale dostal do potíží, protože řekl cosi nevhodného jedné mladé ženě, ale nevyhodili ho. Udělal si z nich legraci, jako si dělal ze spousty lidí, ale nakonec ho to přestalo bavit a odešel sám. „Tak uvidíme, co se nám podaří vypátrat,“ prohlásil Wax a kývl na gondoliéra. „Pět papírů za jeden koš jablek! To je zlodějna!“ Marasi se zastavila na ulici. Dojela až ke guvernérovu sídlu. Tam automobil zaparkovala a předala technikům, kteří ho za úplatu prohlédli a doplnili pohonné hmoty. Zbytek cesty se chystala jít pěšky. Bylo to rušné místo. A tak došla až na malé tržiště, kde lidé prodávali ovoce. A nechtěla uvěřit svým očím, když viděla ženu u vozíku nabízet jablka za nehoráznou cenu. Měla stát mnohonásobně méně – půl boxingu nebo pár clipů. „Tyhle jabka bych u Elendovy sochy koupila za desetinu!“ ohrazovala se jedna z návštěvnic tržiště. „Tak proč se tam nezajdete podívat, jestli ještě nějaký mají?“ namítla prodavačka u vozíku rozpačitě. Žena s hlasitými komentáři o nepřiměřenosti ceny odešla. Marasi se zamračila a potom se podívala podél řady stánků, barelů a vozíků. Mají toho všude nějak podezřele málo. Došla až k ženě s předraženými jablky. Prodavačka vstala a zastrčila ruce do kapes. „Hmm, policajtka,“ poznamenala. „Pět je skoro moc vysoká cena, nezdá se vám?“ zeptala se Marasi a vzala do ruky jablko. „Pokud ovšem nejsou napuštěná atiem.“ „Dělám snad něco, co se nesmí?“ vyletěla prodavačka. „Máte právo stanovit si svou cenu,“ klidnila ji Marasi. „Člověk se jenom pozastaví nad tím, že asi víte něco, co ostatní nevědí.“ Prodavačka mlčela. 103
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS226042
„Že by nedorazily dodávky?“ tázala se Marasi. „Nebo se neurodilo?“ Prodavačka vzdychla. „No, jabka ne, ale obilí. Nepřišly dodávky z východu. Jsou tam záplavy.“ „Ale i tak je na spekulaci s cenami trochu brzo, nemyslíte?“ „Pardón, paní strážmistrová, ale máte tušení, kolik jídla se tady ve městě sní? Od hladu nás dělí jedna jediná dodávka. Tak je to.“ Marasi znovu přelétla pohledem řadu prodejců. Jídlo šlo rychle na odbyt, a jak si všimla, kupovali je stále stejní lidé. Prali se o ovoce a pytle obilí a chystali se s nimi spekulovat. Město nebylo tak blízko hladu, jak se prodavačce jablek zdálo. Ještě existovaly zásoby, které by bylo možné v případě potřeby uvolnit. Jenže špatné zprávy se šíří jako mor. A protože se nedalo vyloučit, že tato žena nelže, bude schopná prodat jablka za svou cenu, dokud se během pár dnů situace nezklidní. Marasi zakroutila hlavou, vrátila jablko na místo a pokračovala směrem ke guvernérovu sídlu. Tady vždycky bývali lidé na promenádě, novináři a ulice plné automobilů, které se snažily dostat na kruhový objezd kolem guvernérova centra. Dnes bylo lidí ještě víc. Přilákalo je sem guvernérovo vystoupení a v už tak rušném provozu se tvořily zácpy. Marasi sotva rozeznala přes dav velké sochy Následnice a jejího manžela na Pláni znovuzrození. Došla ke skupince strážníků, kteří právě dorazili na Aradelův pokyn klasickými vozy, které daleko zaostávaly za automobily. Společně prošli pěšky ulicemi až k vládní budově. Guvernér tu obvykle promlouval k lidem ze schodiště. Za chvíli se dostali na velké náměstí před budovou. Pohyb tu byl nesnadný, ale naštěstí už jej řídili strážníci z místního oktantu a regulovali postup lidí do sektorů vymezených provazy. Po jedné straně seděly významné osobnosti a šlechtici a do druhé se přesunuli strážníci Druhého oktantu a hlídali případné zloděje od schodiště až k Národnímu archivu. Jiní strážníci procházeli davem, důstojníci viditelně označení bílými chocholy na kloboucích. Marasi s poručíkem Javiesem, který s sebou měl svou jed104
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS226042
notku, postupovali k Národnímu archivu. Kolegové z Druhého oktantu je nechávali projít. Kolem archivu řídil pohyb lidí starší strážník s knírkem. Na helmě, kterou držel v podpaží, měl dvojitý kapitánský střapec. Když si všiml Marasi a Javiese, rozzářil se. „Á, tak mi Aradel nakonec přece poslal posilu. Skvělé. Jděte hlídat východní stranu k náměstí, u Longardské ulice. Shromaž[ujou se tam dělníci ze slévárny a netváří se zrovna přívětivě. No, tohle fakt není nejlepší místo pro stávku. Ale třeba až uvidí strážnický uniformy, tak se budou držet zpátky.“ „Pane,“ ozval se Javies a zasalutoval, „támhle se ty davy tlačí až na schodiště. Při vší úctě, pane, neměli bychom jít radši tam?“ „Tam to spadá pod pravomoc guvernérových stráží, poručíku,“ odpověděl starý kapitán. „Oni nás hned vypoklonkujou, jakmile se pokusíme hlídat pořádek kolem jejich placu. Jsou to obrněnci, taková zatracená banda bejků. Ani se neobtěžují nás upozornit, když chce guvernér na schodech mluvit k lidem, oni si halt myslí, že my jsme jen na tu špinavou práci.“ Javies zasalutoval a se svými lidmi odešel. „Pane,“ obrátila se Marasi na kapitána, „vrchní strážmistr Aradel mě sem poslal, abych mu podala přímé hlášení. Myslíte, že bych se mohla dostat až dopředu?“ „Tady nemáte šanci,“ sdělil jí kapitán. „Všechna místa si rozebrali lidi tady z domu. Zabijou mě, když jim tam pošlu někoho zvenčí.“ „Nevadí, děkuju, pane. Zkusím, jestli se mi podaří projít před davem.“ Vyrazila. „Počkejte, strážníku,“ zavolal na ni. „Neznám já vás odněkud?“ Ohlédla se a zčervenala. „Já jsem –“ „To děvče Lorda Harmse!“ rozpomněl se kapitán. „Ta nemanželská dcerka. Jo, to je ono! No tak se nečervenejte, slečno, já jsem tím nemyslel nic špatnýho. Takovej je prostě stav věcí, nic víc. Mám vašeho tatíka rád. Teda karty hraje mizerně, ale zase nikdy nevsázel tolik, abych si připadal jako mizera, když jsem ho obehrál.“ Zprávy o jejím skutečném původu se už roznesly po celé 105
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS226042