Pět dobře mířených ran, nic víc nebylo třeba, aby padli. Doufal jsem ale, že k tomu nedojde. „Tancrede,“ ozvala se Beatrice a položila mi ruku na rameno, ale já ji setřásl a rázně vykročil vpřed, nůž jsem si přehodil do levé ruky a pravou z pochvy vytáhl meč. Zřídkakdy jsem bojoval se dvěma zbraněmi, ale neměl jsem štít ani zbroj, dokonce ani přilbu, kterými bych se chránil, tak jsem neměl na výběr. Upřel jsem pohled na pána. Obličej měl poďobaný po neštovicích a lemovaný jizvami z bitev, nos zlomený a oči pod hustým obočím působily jako pouhé stíny. „Odejděte,“ vyzval jsem je. Doufal jsem, že přijdou k rozumu a uvědomí si, že nemá smysl riskovat život. Vyměnili si pohledy, ale museli čerpat jistotu ze svého počtu, protože se nehnuli. Jejich pán si odfrkl. „Nebo co?“ „Nebo vás všechny zabiju a vaše mrtvoly předhodím psům, ať se nažerou.“ „A kde máš svou armádu?“ zeptal se a vyvolal tak u svých mužů další záchvat smíchu. „Navrhuju, abys zmizel ty, příteli, pokud nechceš zjistit, jak chutná ocel.“ Ti, kteří zatím netasili své zbraně, je teď z pochvy vytáhli se sotva slyšitelným zasvištěním oceli. Ostří se ve světle hvězd zablýskla. Ani ne deset kroků mě dělilo od prvního z nich. Kdyby na mě zaútočili najednou, brzy by mě obklíčili a Beatrici taky a neměli bychom naději uniknout. Jenže teď už jsem nemohl couvnout. Nenechal bych Papii jejímu osudu. „Podívejte na jeho ženskou,“ zahulákal jeden z nich a volnou rukou pokynul k Beatrici. „Je pěkná. S tou bych si dal říct.“ „Dostaneš příležitost, Gisulfe,“ ozval se jiný, statný muž s velkýma ušima, které mu trčely od hlavy. „Hádám, že my všichni si s ní rádi užijeme.“ Podíval jsem se na Beatrici, která se pod jejich chlípnými pohledy celá scvrkávala a pomalu ustupovala ke dveřím kostela, z nichž vycházela slabá oranžová záře. Jenže já věděl, 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS225921
že tam žádné útočiště nenajde. Udělali jsme chybu, že jsme se tam sešli. Celá tahle noc byla jedna velká chyba od chvíle, kdy jsem se rozhodl následovat dívku za její paní. Ještě jsem to zhoršil, když jsem se těmhle mužům postavil. Teď mě zabijí a Beatrici nejspíš taky, až s ní skončí. „Je sakra pěkná,“ zahulákal ten se zlomeným nosem a přidal se ke zbytku svých mužů. Viděl jsem, že si to užívají. „ Nejako ty ostatní děvky v tomhle bohem zapomenutým městě. Ani jako tahleta.“ Přistoupil k Papii, popadl ji za paži ve chvíli, kdy se snažila vstát, a trhl s ní tak mocně, že ztratila půdu pod nohama a padla obličejem do bláta. „Kde jsi ji našel?“ „Není to děvka,“ prohlásil jsem a pevněji sevřel jílec meče. Narůstal ve mně vztek; krev mi vřela v žilách, ale nemohl jsem nic dělat, musel jsem čekat na příležitost, čekat na to, až ales poň na okamžik poleví ve své ostražitosti. „Ale řvát bude jako děvka, až budu v ní,“ odpověděl a culil se, jako by si to už v duchu představoval. „Udělám jí to drsnějc, než to kdy zažila. Já jí…“ Nedal jsem mu šanci, aby větu dokončil. V té chvíli se mě zmocnila bitevní zuřivost a já se vyřítil vpřed, řval jsem, jak jsem lačnil po krvi, a myslel jen na to, až smažu ten úšklebek z jeho tváře. Stál přede mnou první, meč v ruce, zubil se očekáváním snadné krve, ale já byl u něj dřív, než si to uvědomil. Stihl jen zvednout zbraň a zkřížit ji s mou, až hlasitě třeskly a ocel zaskřípěla o ocel. Koutkem oka jsem zahlédl, jak se ke mně z boku blíží ten, kterému říkali Gisulf. Odvrátil jsem se od prvního muže, otočil jsem zbraň a ostří mého meče v mžiku prosvištělo vzduchem. Rozřízlo Gisulfovu tuniku a ťalo ho do paže, až mu zbraň vypadla z ruky. Vykřikl bolestí a stiskl si ránu. Ostatní hulákali, ale já byl mezi nimi, mával jsem oběma zbraněmi zeširoka kolem a snažil jsem se je držet od sebe. „Nekoledujte si o to, abych vás musel zabít,“ vykřikl jsem. „Běžte a nikdo další se s mým mečem už neseznámí.“ 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS225921
Jenže oni na to neslyšeli. Jeden, odvážnější než ostatní, vzteky zařval, vrhl se na mě a divoce, opilecky máchl zleva doprava po mojí hlavě, ale zůstal při tom nechráněný. Snadno jsem se přikrčil pod cestu jeho ostří, vrazil mu nůž hluboko do stehna a nechal ho tam, až se tmavá teplá a lepkavá krev vyhrnula přes mou ruku. Muž se naráz předklonil a v té chvíli jsem ho pořádně nakopl do hrudi, až odletěl dozadu. Přistál na ječící Papii, která stále ležela na zemi. „Vstávej,“ křikl jsem na ni. „Vstávej!“ Tři zbylí kolem mě utvořili kruh, ale když viděli, že dva z jejich druhů jsou zranění, už nebyli tak sebejistí jako předtím. Nevěděli, jestli se mají držet dál, nebo zaútočit, a tak zaváhali, i když ne na dlouho. Jejich pán se zlomeným nosem se na mě vrhl jako první, v očích mu plály vztek, nenávist a myšlenky na pomstu. „Za to zaplatíš,“ zavrčel. Všiml jsem si, jak se ostatní po sobě nervózně podívali. „Zaplatíš za to, cos udělal.“ Skočil po mě a sekl mečem přede mnou. Chtěl jsem se dostat k jeho boku, tak jsem se pokusil odtančit stranou, ale byl rychlejší, než jsem myslel. Byl jsem stále ještě uprostřed manévru, když si špička jeho meče našla mé pravé rameno. Projela mnou bolest, až jsem zavrávoral stranou a meč mi klesl z pozice, jak jsem si volnou rukou stiskl ránu. Ale neměl jsem čas se sebrat, protože útočník už po mně znovu šel. „Chcípni, parchante,“ zasyčel. „Chcípni, ty zkurvysynu!“ Zatnul jsem zuby a přiměl se znovu zvednout zbraň, připravený na další útok a pak na další a další, jak na mě začaly pršet jeho rány. Já je mohl jen odrážet, zatímco on mě tlačil k domům na kraji ulice. Zády jsem narazil do něčeho tvrdého a došlo mi, že už nemám kam couvnout. Naše pohledy se střetly a já jsem v jeho očích zahlédl v ítězství. Zvedl meč vysoko, připravený zasadit poslední ránu, když se někde za ním ozval zmučený výkřik. Jenže tentokrát to neznělo jako dívčin hlas, ale jako hlas nějakého muže. To stačilo, aby jejich pán zaváhal jen na chviličku, ale já nic víc 102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS225921