jak to myslim.“ A oblaka pudru, oslepující záblesky sklovinových parkánů, osvobozené medvědice, oběti vlkodlaků, uliční směsky vůní Paříže, Londýna, New York City, Říma a Ázerbájdžánu, nemýlily-li se jejich nosy, se ztrácely v davu jako povídačky vyvražděných národů ve zmírajících šepotech masových hrobů. Tak. „A co taková samotinká vdovička?“ A odpovědí je kletbou nakažené: „Moc veselá, za sklopenýma vočima kus zšeřelýho bytu, prázdnýho jak v duši, její a pak i mojí, to nechci, kašlem na to, nejsem žádnej šašek.“ Dobrá, a další doporučení a kritika: „Moc velkej zadek, zalehla by mě, má zlý voči, chodí jak v manéži, ale né jak krasochodkyně, cihla v hlavě asi, vidíš ten tupej výraz a ustupující bradu? Hele, poslyš, já na ty ženský seru, dem pryč.“ Hbitá ruka čárá na a ukazuje cosi. Odvěta je zhruba takováto: „Ne, nemam na to.“ Nedívá se přitom Hrdinovi do očí, zatajuje pravou tvář Kletby, maskuje se náhodnými nehodami svých milenek, odvrací se a v kalhotách trenýrkách se kroutí cosi připraveného k uštknutí. Čeho se stal Náš obětí? Telefonních společností, které mají pod palcem kurvy – a ty, kryté imunitou, za tělo dávají kredit, protože jsou závislé na sexu, nejí, pijí jen sperma, jen šoustají a spí. Dojnice. Některé mají zavřená víčka nalíčená tak, aby to vypadalo, jako že jsou vzhůru, je to pak nasáklé těžkým odérem nekrofilie. K jedné takové Hrdina zašel. Nevinný novinový inzerát. Když Mu otevřela, svraštil obočí dosud nepoznanou tísní, protože takové to je, když je před první souloží, v mozku je ticho jak před bouří, sevřené hrdlo a přidušený pozdrav. Vešel dovnitř. S úsměvem Mu podala smlouvu, na které stálo: Prohlašuji, že se jmenuji (vytečkovaný prostor pro podpis), že bydlím (tam a tam), číslo účtu (takové a makové) a že souhlasím s doživotní spoluprací s firmou (razítko), podle paragrafu (XY) mám právo (atd.), podpis zákazníka (v levém dolním rohu),
97 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS225799
podpis úředníka (v pravém dolním rohu). Už uklidněný přelétl papír, vzal si od ní propisovací tužku a jednou HŮLKOVÝM písmem a jednou rukopisným písmem se podepsal, dodal adresu a číslo a šlo se na věc. Vzala Ho za ruku, ze které upustil kontrakt na stůl, vyslala sladký signál a zavedla jeho bezduché tělo do pokojíku. Tam bylo okno: aby byla zajištěna intimní atmosféra, výhled byl do zdi z červených cihel. Tam byla postel: aby byl zajištěn pohodlný styk, byla to prostorná manželská, ne vrzající, nepromazaná, nová. Tam byl noční stolek: kromě toho i denní, protože teď zrovna den je. Tam byla noční denní stolní lampa: barvy červené, protože je to tradice a taky to sálá symbolikou. Tam byla polička: na ní fotografie kolegyň, sourozenců, rodičů, milenců, květináč s kaktusem, protože by se zapomínalo na konev s vodou. Tam byly zdi: žluté barvy, protože barva ženskosti, ale také žárlivosti a nevěry, ale to ona nevěděla, neuměla používat zdivomluvu. Tam byl strop: černý, se stříbřitými hvězdami, které v přítmí svítily jak jed fosforu. Tam byla podlaha: dřevo jak na lodi, které míří buď za bohatstvím, nebo za ztroskotáním. Budeš-li teď melancholický, ba dokonce nostalgický, nebraň se prosím dalším vzpomínkám na časy dětství a pokus se Jej v tom momentu potkat. Ano, doby, kdy letní skautské tábory byly pro Našeho ještě jedním velkým dobrodružstvím, kdy maskováni větévkami a pomazáni jílem sledovali zvěř u napajedel, kdy se kočkovali na povalených kmenech stromů a sázeli se, kdo spadne první, kdy se učili od Manitoua jak správně zvěř uloviti a chutný pokrm z ní zhotoviti, a on se zraky zvířat zírajících z totemu díval, jak se srocují hnědí mravenci, aby postavili strážnou věž opičí lávku hráz. Idyla dětství, píšu s klidem a prohrávám souboj s představami, zkrátka se valí ven, třeba v podobě Hrdiny sedícího v kruhu kolem slavnostního ohně. Zpívají – nezpívá.
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS225799
Že by náznaky pozdější nemluvnosti? Nejsem si tak jist, ale vím, že dlouze němým pohledem do tančícího drahokamu plamene vchází do dveří. Otevírají se samy, jako kdyby byl někým pozván dál, nezouval se, prostě vstoupil. A co tam uviděl? Tajemná zákoutí? Protinožce? Uviděl tam snad ráj? Peklo? To těžko. S odvahou mohu nyní tvrdit, že to, co zakusil za dveřmi, byl střípek, co bych střílel od boku, střep. Zaražený do centra vnímání jiných světů – pokud by měl štěstí, snad by zahlédl skrz zkrvavělé sklo tělo skloněné nad záznamovým sešitem, nad trofejemi, před vše stravující obrazovkou, píšící o Něm, ale to On neví, věděl by to, kdyby rozbil překážku jediným ohlušujícím výkřikem nebo správně odměřeným úderem, ale mlčí a ruce stávkují, protože mysl je ochromená krásou prudké oxidace, je slepená smůlou lepící se na rty na lokty. Střepina dalších událostí, předzvěst. Je prokázáno, že člověk v transu vidí snad až do světa idejí, že tam, v rajských krajinách, kde diamanty jaspisy topasy rubíny září jako ovoce skutečnými barvami svých jsoucen žhnoucími jedinou možnou pravdou nebo tisíci deseti tisíci miliony miliardami možných cest, kudy se vydat, že uvidí sám sebe koupajícího se v jezerech v řekách, kde jiskří voda zlatým světlem, že bude pohlcen světlem své vlastní duše, barva světlo zvuk, praznaky věcí a bytostí Mu vnikají do očí uší, vnímá celým bytím, zakouší slast, tam někde za zdí, promočený stříbrným deštěm Edenu, a já Ho hltám, celou svou pisálkovskou duší, polykám ruce dlaně prsty provoňené smolou, trup, boty od jehličí mozolnatá chodidla nehty s částečky potu za. „Proč s námi nezpíváš?“ zní přerušitelova otázka. Skoro se lekl, nerad opouštěl údolí zabydlená zlatými stříbrnými platinovými korunami stromů duší, ale musel se vrátit. Poslouchat odlesky. Být se skutečnými lidmi, sedět u skutečného ohně, poslouchat skutečné rozhovory, nasávat skutečný dým z borového smrkového dřeva, pozorovat,
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS225799