Hry Nemesis /99 „Alexi! Pojď dál. Omlouvám se za nepořádek.“ „Nemůže to být horší než moje kajuta na konci dlouhého letu.“ Obývací pokoj byl širší než velitelská paluba na Rosi, vymalovaný odstíny terakoty a šedi, jež by se podle všeho k sobě neměly hodit, a přesto ladily. Ke stolu by se nevešlo víc lidí než čtyři, a stály u něj pouze dvě židle. Průchodem od hlavních dveří bylo vidět na nástěnný monitor, nastavený na pomalu se měnící spršky barev, podobných animaci Monetových vodních lilií. Na místě, kde by člověk očekával pohovku, trůnil posilovací stroj, vedle něj chromované činky. Točité schodiště nahoru a dolů v koutě, schůdky z laminovaného bambusu se teple leskly. „Parádní doupě,“ poznamenal Alex. Bobbie přejela vlastní pokoje téměř omluvným pohledem. „Lepší než potřebuju. Mnohem větší než potřebuju. Ale říkala jsem si, že mám ráda prostor. Místo, kde se můžu protáhnout.“ „To sis jen myslela?“ Pokrčila rameny. „Je to prostě víc, než potřebuju.“ Oblékla si hnědé kožené sako, které působilo profesionálně a maskovalo šířku jejích ramen, a zavedla ho do rybí jídelny, kde si dali sekané pstruhy v černé omáčce, nejlepší, jaké kdy jedl. Pivo bylo místní a podávali ho vychlazené. Během dvou hodin palčivost Talissina hlasu a jeho pohrdání sebou samým ztratily ostré okraje, pokud nezmizely úplně. Bobbie vykládala historky ze své práce ve středisku pro pomoc veteránům. O ženě, která přišla žádat o psychiatrickou pomoc pro svého syna, který od odchodu z armády nepřestával hrát počítačové hry. Bobbie se spojila s mladíkovým seržantem z výcviku, a teď má chlapec zaměstnání v loděnicích. Nebo o muži, který prohlašoval, že erotická pomůcka v jeho tlustém střevě je následek úrazu při výkonu služby. Když se Bobbie smála, Alex se smál s ní. Postupně začal také vyprávět. Jaké to bylo za Prstencem. Jak sledoval Ilus či Novou Zemi, nebo jak tu planetu nakonec nazvali, zmítající se v křečích. Jak vezli zpátky vězně, načež si vzpomněl na jinou vězeňkyni, Clarissu Mao, dceru Julese-Pierra a sestru první pacientky nakažené protomolekulou, a jak se mají Holden, Amos a Naomi. Tehdy se ho zmocnila bolest. Stesk po domově, jímž byla jeho posádka a jeho loď. Těšila ho Bobbiina společnost, její vtip a fyzické přednosti, ale doopravdy toužil – tehdy i v následujících dnech – být zpátky na Rosinantě. Proto ho konec jejich rozhovoru tolik uváděl do rozpaků. „Tak tedy, Alexi.“ Bobbie se snažila hovořit věcně a přátelsky, tak jako dosud, jenomže právě tím jako by ta slova zdůraznila: „Jsi pořád v kontaktu s někým z vesmírného námořnictva?“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS225690
100 / James S. A. Corey „Jistě, znám třeba pár kluků, co slouží na Hekaté.“ „Napadlo mě, jestli bys mi neudělal takovou malou laskavost.“ „Samozřejmě,“ přikývl. A po kratičké chvilce se zeptal: „O co jde?“ „Jde o takový můj koníček,“ odpověděla trochu sklíčeně. „Je to… neoficiální.“ „Něco pro Avasaralu?“ „Tak trochu. Když se tu posledně stavovala, byly jsme na obědě, a něco z toho, co vykládala, mě přimělo k zamyšlení. Teď když se před námi otevírají nové světy, dochází k velkým změnám. Mění se strategie. Najednou, obratem ruky. A jeden z největších zdrojů Marsu – ze všeho, po čem bude poptávka – je jeho flotila.“ „Nerozumím.“ Alex se pohodlně opřel. „Máš na mysli práci námezdního vojáka?“ „Mám na mysli to, že se ztrácejí věci. Černý trh. Během posledních pár let jsme zažili pořádně velké války. Hodně lodí šlo do šrotu. A zdá se, že některé se prostě ztratily beze stopy. A Flotila hodně prořídla. Nemám tušení, jak moc energie investují do pátrání po nich. Víš o tom útoku na loděnice na Callisto?“ „Něco jsem zahlédl ve zprávách.“ „To je jeden z příkladů. Dojde k incidentu, a první, o co se snažíme, je identifikovat toho, kdo za ním stojí, a pak posílit obranná opatření.“ „Ovšem,“ přisvědčil Alex. „To je přece logické, ne?“ „A přesně zjistit, co všechno se při tom napadení ztratilo, má někdo na seznamu, ale ne na prvním místě. A vzhledem k tomu všemu, co se děje, se to mezi priority nikdy nedostane. Což je všem dobře známo, i když se o tom nemluví.“ Alex se napil, postavil láhev a otřel si ústa hřbetem ruky. „Jestli je teda na základně nějaký šmelinář, využije příležitosti, sebere pár kusů zařízení, které po nájezdu zůstaly, prodá je na černém trhu a zapíše jako ztracené.“ „Přesně. Totiž, do jisté míry se tohle děje pořád, ale právě teď, při všech zmatcích, je všechno pořád divnější a divnější.“ „Když Mars přichází o tolik obyvatel, kteří odlétají na kolonizačních lodích.“ „Jo, to taky,“ odpověděla Bobbie. Ve tváři měla tvrdý výraz. Alex se naklonil dopředu, lokty se opřel o stůl. Vůně pstruha a černé omáčky se ještě vznášela ve vzduchu, i když talíře už jim odnesli. Na obrazovce v přední části restaurace tančila mladá žena na počítačem generovanou hudbu, na sobě měla parodii obchodního obleku. Alex nerozuměl jazyku; při určité rychlosti znějí všechny řeči stejně nesrozumitelně.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS225690
Hry Nemesis /101 „V podstatě mi říkáš, že vyšetřuješ černý trh s vojenským vybavením, které mizí z Marsu.“ „Zbraně,“ kývla Bobbie. „Zdravotnický materiál. Munice. Obleky s posilovači. Dokonce i lodi.“ „A děláš to sama od sebe, pro zábavu, kvůli něčemu, co ti řekla Chrisjen Avasarala.“ „Tak nějak pracuju pro ni.“ Alex se zasmál. „Skoro se na to bojím upozornit, ale začalas tím, že ode mě chceš laskavost. Ještě jsi mi neřekla, o co se jedná.“ „Hoši z Hekaté se se mnou nechtějí bavit. Jsem mariňačka, oni z Flotily. Ty se s nimi znáš, a i kdyby ne, jsi jeden z nich – což mně se v tomto životě nemůže podařit. Myslela jsem, že bys mi třeba mohl pomoct něco vyhrabat.“ Alex tehdy kývl, ale řekl: „Musím si to promyslet.“ A teď, kvůli Bobbie a protože tu záležitost potřeboval doopravdy uzavřít, jel za ní podruhé a naposled, aby jí sdělil, že odpověď zní ne. Měl loď, na kterou se musel vrátit. Pokud by pro ni mohl něco udělat odtamtud, rád pomůže. Jeho prioritou ale je opustit Mars a už se nevracet.
Dorazil na konec chodby. Železné lucerny zářily a vytvářely iluzi pozemské ulice před pár sty lety. Ozvěnu místa, kde on ani Bobbie nikdy nebyli, a přece se zdálo příjemné a uklidňující. Kráčel pomalu, naslouchal téměř neslyšnému kuckání recyklátorů, jako by za ním mohl rozeznat šepot toku Temže. Kdesi nedaleko krátce vykřikl nějaký muž. Přece jen byl v Innis Shallow. Alex trochu přidal do kroku. U Bobbiiných dveří se zastavil. Byly zavřené, ale nepořádně. Přesně tam, kde se zámek dotýkal rámu, byla do dveřního panelu vypálená dokonale kruhová černá skvrna. Tenká čára na okraji dveří naznačovala, kde byl rám ohnut a keramika roztříštěna. Mužský hlas se ozval znovu, hluboké mumlání, jež stoupalo do konečného mocného výbuchu. Zvuk přicházel z Bobbiiných pokojů. Alexovi se ztrojnásobila tepová frekvence. Vytáhl ruční terminál a chvatně vyťukal linku místní pohotovostní služby. Palcem potvrdil poplach, ale nevyplnil podrobnosti. Na to neměl čas. Stál přede dveřmi, ruce sevřené v pěst, a jako ještě nikdy si strašně moc přál, aby tu byl Amos. Pak se opřel do dveří a vběhl dovnitř.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS225690