Život byl tak nespravedlivý! Nemohli jste současně všechno zničit, a přitom žít jako král. Proto ta pole. Ta, která jsem zaregistroval podél stopy, co za sebou zanechávalo město, už byla sklizená, ale te" jsem viděl kukuřičné lány se zralými klasy připravenými ke sklizni. Pracovali na nich ve velkém množství lidé, a přestože byl začátek jara, už sklízeli. „Zase Větrobouře?“ zašeptal jsem Abrahamovi, který kráčel vedle mě. „Ano,“ odpověděl. „Její déšS má za následek superrychlý růst čehokoliv po celém městě. Novou úrodu můžou sklízet každých deset dnů. Lidi se s ní pravidelně pohybují pár dní před městem a osívají. Ona pak zalévá. Pracovní síly cestují napřed a starají se o pole a pak, až je město dožene, se k němu přidají. Jo, a měl bys mít skloněnou hlavu.“ Sklopil jsem oči a zaujal onen starý známý postoj – i s prázdným výrazem – člověka, který žije pod nadvládou Výjimečných. Do Megan musel Abraham šSouchnout loktem, zrovna se vzdorovitě dívala do očí strážkyně, kterou jsme míjeli. Žena měla pušku na rameni a na rtech úšklebek. „Pokračujte dál do města,“ promluvila ta žena a ukázala puškou na Ildithii. „Jestli se bez dovolení dotknete jediného kukuřičného klasu, zastřelíme vás. Když budete chtít jídlo, promluvte si s dohlížeči.“ Jak jsme se přibližovali k městu, získali jsme doprovod. Šlo o muže s klacky u pasu. Pod jejich pohledy jsem se cítil nepříjemně, ale držel jsem oči sklopené. Tak jsem alespoň mohl sledovat, jak se postupně proměňuje krajina. Nejprve to byla tenká krusta. Jak jsme se ale blížili, postupně houstla, až jsme nakonec šlapali na skutečnou kamennou sůl. Čím jsme byli blíž, tím větší kus jsme míjeli – náznak, že tu začínají růst budovy. Bělošedá barva soli byla protkána nejrůznějšími vrstvami. Vypadaly jako barevné stužky, jako zamrzlý kouř. Kámen měl jasně viditelnou texturu, až mě to nutilo třít kameny mezi prsty a vnímat je hmatem. 103
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS225660
Celé místo vydávalo podivný pach. Pach soli, řekl bych. A bylo tu sucho. Pole byla vlhká, proto se nedalo přehlédnout, jak suchý je vzduch ve městě. Přidali jsme se ke krátké řadě lidí, která čekala, až je vpustí do vlastního města, kde už se nacházely budovy správných velikostí. Tenhle pohled mi byl povědomý: uniformní textura a odstín, i když tu byly barevné variace, mi připomínaly ocel v Newcagu. Tohle místo, kde bylo všechno z pevné soli, působilo zřejmě na všechny ostatní cize. Pro mě to však bylo normální. Jako kdybych se vrátil domů. Další ironie. Nepoznal jsem prostě jiné vymoženosti než ty, které vytvořili Výjimeční. Dostali jsme první informace – muž, který k nám mluvil, byl překvapen, že nejsme uprchlíci z Kansas City, ale dokázal i tak mluvit krátce a přímo. Potraviny patří Zloději. Pokud nějaké chceme, musíme si je odpracovat. Ve městě nehlídkuje policie, takže bychom se asi měli přidat k jedné z existujících komunit. Pokud tedy najdeme nějakou, která nabírá nové členy. Výjimeční si mohou dělat, co je napadne, takže se jim musíme klidit z cesty. Připomínalo to strukturu v Newcagu. Tam si Ocelové srdce vytvořil stálou vyšší třídu z nevýjimečných a s pomocí silné policie držel lidi zkrátka. Na druhou stranu jsme ale měli v Newcagu přístup k elektřině, mobilům, dokonce i filmům. To mi vrtalo hlavou. Nechtěl jsem dojít k závěru, že Ocelové srdce byl nakonec schopnější vůdce než ostatní, i když část mé osobnosti o tom věděla už dávno. Kruci. Megan mi tohle řekla už ve chvíli, kdy jsem nastoupil do týmu. Po základní instruktáži jsme byli podrobeni prohlídce – Abraham nás ještě předtím varoval, takže Megan byla připravena použít své síly pro vytvoření promyšlené iluze, která se dotkne několika tašek. V těch bylo třeba zamaskovat některé přístroje, například baterie a pokročilejší zbraně, ale i obyčejnější věci. Nechala jako lákadlo jednu hezkou pistoli, která zamaskovaná nebyla a strážní si ji mohli „zkonfiskovat“. Jakási daň za vstup do města. Ale obyčejnější zbraně nám povolili, 104
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS225660
tak jak Abraham předpokládal. V tomhle městě totiž nebyly ilegální. Jakmile skončila prohlídka, mohli jsme pokračovat dál. Chlapík, který před chvílí uděloval instruktáž, nám řekl: „Můžete si zabrat jakoukoliv budovu, která není obsazená. Ale na vašem místě bych te" byl pár dalších dnů opatrný.“ „Proč?“ zeptal jsem se a hodil si batoh přes rameno. Podíval se na mě. „Problémy mezi Výjimečnými. Nic, co by vás mělo trápit, ale je třeba se držet stranou. Možná bude v následujících dnech míň jídla.“ Zavrtěl hlavou a pak ukázal na hromadu přepravek, která ležela vně hranice města. „Poslouchejte,“ promluvil k nám a pár nově příchozím. „Ráno jsem přišel o pracovní tým. Ti zatracení pitomci utekli. Když mi pomůžete naložit tyhle přepravky, dám vám příděl kukuřice na celý den, jako kdybyste začali dělat už ráno.“ Podíval jsem se na ostatní; ti jen pokrčili rameny. Pokud bychom skutečně byli opuštěná skupinka, kterou ze sebe děláme, existuje minimální šance, že bychom si takovouhle příležitost nechali ujít. Za pár minut jsme už tahali bedny. Na dřevěných přepravkách byla vypálená loga UTC, skupiny kočovných obchodníků, kteří spadali pod Podmínku, Výjimečnou se schopností manipulace. Vypadalo to, že jsem její návštěvu prošvihl, bohužel. Vždycky jsem toužil vidět ji osobně. Práce byla náročná, ale poskytla mi příležitost prohlédnout si část města. Ildithia měla hodně obyvatel – i když spousta lidí pracovala na poli, na ulicích bylo rušno. Žádná auta, tedy až na ta, co stála na krajích ulic a byla ze soli. Pozůstatek z dob, kdy došlo k původnímu vytvoření města. Vypadalo to, že jak každý týden město rostlo znovu, docházelo i k napodobení takových věcí, jako byla auta. Žádné z nich samozřejmě nebylo funkční. Místo nich tu bylo obrovské množství cyklistů. Na šňůrách před okny bylo rozvěšené prádlo. Na ulicích si hrály děti s umělohmotnými auty, a kolena, která se otírala o zem, měly od soli. Lidé nosili zboží, které si nakoupili na trhu. Když jich prošlo víc, podařilo se mi určit odkud – tržiště 105
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS225660