velké množství vozů a odehrává se řada pouličních obchodů. Bylo to skoro kouzelné, tedy ŠAastná rodina – ten malý vůz se svým podivným osazenstvem zvířat, která všechna žijí v dokonalé shodě. Co nejdříve bude muset vzít Simplicitu, aby se na ně podívala. Jistě se jí to bude líbit. Pak si uvědomil, že má v očích slzy, protože v duchu znovu uviděl ten krásný obličej, který vypadal, jako když s ním někdo vytřel schody. Někdo jí to opravdu udělal, a zatímco si utíral nos hadrem, který mu nahrazoval kapesník, Filuta v duchu přísahal, že jednoho dne chytí jejího pana Punche, přitlačí ho někde v koutku ke zdi a připomene mu dobré chování. TeR ho ale někdo vyrušil taháním za nohavici, a když popuzeně sklopil oči, uviděl dvě děti, kterým mohlo být tak pět nebo šest let, které se na něj dívaly s nataženýma rukama. Tenhle obrázek právě teR vidět nechtěl, ale každé z dětí k němu napřahovalo jednu ruku, zatímco druhou se pevně drželo ruky svého druha. Vzpomněl si, že něco takového jako malý také dělával, ale vždy jenom před těmi lidmi, o kterých si myslel, že jsou bohatí – jenže když jste hladoví a je vám pět let, má každý kolem vás víc peněz než vy. Ve svých úpravných šatech navíc už vůbec nevypadal jako stokař. Pomyslel si, pořád jsi sice stokař, ale už nejen to – právě teR budeš gentlemanem, který zahraje šestipencovou písničku. Odvedl obě děti ke stánku, který provozovala Marie Jo, která posloužila výživnou polévkou bez rozdílu každému, kdo vysypal alespoň pár měRáčků, a když byla ve velkomyslné náladě, někdy nevyžadovala ani to. Marie Jo patřila mezi ty hodné, kterých se bohužel nikdy nedostávalo. Mezi pověstmi se vyprávěla i ta, že Marie Jo byla kdysi proslulou herečkou někde v zemi Žabáků. A je pravda, že až do dnešních dnů na ní bylo něco velmi zvláštního, až rtuAovitého. Podle jiných pověstí se kdysi provdala za vojáka, kterého 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS225659
zastřelili v jedné z těch mizerných válek, ale naštěstí až potom, co jí do ucha zašeptal, kde ukryl bohatou kořist, kterou nastřádal během těch mnoha tažení. Protože byla hodná a slušná bez ohledu na to, že byla celé ty roky provdána za Žabáka, zařídila si svůj stánek, kterému jste mohli věřit. Mohli jste věřit, že v její polévce nejsou žádné krysy, že tam nejsou ani věci horší než krysy, mohli jste si být jistí, že neprodává polévku, v níž by byly kousky koček nebo psů. Polévka Marie Jo byla plná čočky a dalších podobných věciček a zelených kousků, možná trochu ovadlých, ale když se takhle všechny spojily, udělaly vašemu žaludku dobře a zahřály vás. Dobrá, přiznejme, že v polévce by se tu a tam našel kousek koniny, ale tak už to Žabáci dělají. Vaše polévka tím byla o to výživnější. Říkalo se také, že dokonce některé z velkých restaurací nechávají Marii Jo zbytky, protože vědí, že se všechny uplatní u jejího stánku. Očividně, říkali lidé, její francouzské kouzlo jí umožnilo obtočit si francouzské šéfkuchaře kolem prstu. „Skvělá práce,“ říkal ale každý, protože všechny ty zbylé dobroty šly do jednoho obrovského hrnce, kde je vařila a míchala celou noc a přestávala, jen když nabírala polévku dalšímu zákazníkovi. Každý pak zaplatil takovou cenu, jakou odhadla, že by měl zaplatit, a jelikož lidé neradi viděli, když na ně hrozila naběračkou, že jsou lakomí, nikdo se jí nevzpíral. Když se u jejího stánku objevil Filuta doprovázený oběma dětmi, změřila si ho od hlavy k patě a naopak a prohlásila: „No ne, jestlipak my nejsme v balíku, Filuto, kohopak jsi to okradl?“ Přitom se ale smála, možná proto, že si oba dva pamatovali tu dobu před mnoha lety, ještě předtím, než jí vlasy zcela zbělely, kdy byl Filuta sám velmi malý. Sám postával nedaleko jejího stánku s nataženou rukou a výrazem plným smutku a naděje, přesně jako ti dva malí, kteří ho teR provázeli. Filuta se na ni usmál. „Já nepotřebuju nic, Marie Jo, ale buR 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS225659
tak hodná a krm tyhle dva dnes a zítra nebo prostě tak dlouho, dokud to nebude stát šestipenci. Budeš tak hodná?“ Na tváři se jí usadil zvláštní výraz. Stejně jako polévka, kterou prodávala, i on byl směsí všeho možného, ale jeho základem se stal úžas. Jenže tohle byla ulice a tak řekla: „Nejdřív mi ukaž tu svoji šestipenci, mladý Filuto.“ Zazvonil mincí o pultík, ona se podívala na ni, pak na něj a nakonec na děti, kterým už nedočkavostí téměř tekly sliny z úst. Pak se vrátila pohledem k Filutovi, který zrudl rozpaky, a tiše řekla: „No tohle, božíčku, no tohle, to jsou mi věci, nestačím koukat, ale co nadělám?“ Pak jí celý obličej pokryly droboučké vrásky úsměvu: „Že jsi to ty, Filuto, budu krmit ty dva malé grázlíky dnes a zítra a možná ještě i pozítří, ale nechápu, co se to stalo? Budiž Bohu sláva! Zatímco jsem se nedívala, svět se převrátil vzhůru nohama. Neříkej mi, že jsi začal chodit do kostela – jsem si jistá, že žádná zpověR by nestačila na to, k čemu by ses měl přiznat! A hleRme, co se nestalo? Můj malý Filuta vyrostl a stal se andělem.“ Marie Jo vyslovovala jeho jméno s francouzským přízvukem, tak trochu jako Filit, a pokaždé když to slyšel, měl pocit, že mu po zádech běhají malé stříbrné tlapky. Marie Jo znala každého a věděla o něm skoro všechno a teR se podívala na Filutu s nebezpečným úsměvem. Bylo vždycky dobré hrát s ní její hru, takže jí úsměv oplatil úsměvem: „Prosím, nevyprávěj o mně tydle věci, Marie Jo! Nechci, aby ze mě někdo dělal svatouška! No ale, kdysi jsem byl taky dítě, sama nejlíp víš, co tím myslím. Hele, když si zapíšeš, kolik to jejich jídlo stojí, slibuju ti, že pak zaplatím i to, věř mi.“ Marie Jo mu poslala vzdušný polibek, který v sobě měl přídech máty, ztlumila hlas, naklonila se kupředu a pokračovala: „Slyším různé věci, které se tě týkají, chlapče. Dej pozor, kam šlapeš! Jedna věc je ta malá srážka, kterou jsi měl včera s Vajglem. Měl bys vědět, že se tím všude chlubí.“ Ještě o něco ztlumila hlas. 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS225659