98
ty se sebeprezentovat, která vychází z charakteru západní a japonské kultury. Teoretické práce tedy ukazují potřebu reflektovat sociokulturní podmínky prostředí, ve kterém je fenomén uživatelství zkoumán. Jak již bylo řečeno, opuštění Facebooku nemusí být trvalé. Přerušované užívání je často nahlíženo jako nutnost si od Facebooku na čas odpočinout – zmiňovaná facebooková únava – (Choney, 2013). Chance York a Jason Turcotte (2015) tuto situaci nazývají facebookovými prázdninami (The „Facebook Vacation“). Jejich přístup vychází z již zmiňované teorie difúze inovací Everetta Rogerse (viz kapitolu 4.4). Tato teorie obsahuje stadium diskontinuity inovací (adaptační propast) – bodu, kdy se uživatel rozhodne inovaci, kterou do té doby užíval, opustit (Rogers, 2010: 190). Studium přijetí technologie by se dle Rogerse mělo zaměřovat také na diskontinuitu v užívání alternativních médií. Pochopení toho, proč lidé jednu technologii nebo inovaci opouštějí, může vést k pochopení toho, proč druhou přijímají (York, Turcotte, 2015: 55). York a Turcotte tak nabízejí vysvětlení facebookového diskontinuitního užívání. Jedinci dočasně tuto sociální síť opouštějí zejména proto, že jsou informačně přehlceni a že nemají čas na setkávání tváří v tvář se svými sociálními kontakty (York, Turcotte, 2015: 61). Zároveň odhalují to, že diskontinuita není motivovaná navštěvováním jiné, inovativnější technologie. Důvod opouštění je viděn i ve snaze vyhnout se zneužití osobních informací. U většiny uživatelů funguje dispoziční důvěra, která vede k paradoxu soukromí. Často se totiž liší to, jak uživatelé vnímají svoje zabezpečení soukromí, jak jsou citliví na publikování informací a to, jak si pak reálně své soukromí chrání. Rozdíly mezi postoji a skutečným jednáním v oblasti ochrany soukromí bývají označovány právě termínem paradox soukromí (privacy paradox) (Barnes, 2006). Ten upozorňuje na diskrepanci mezi deklarovanou obavou o soukromí, snahou si ho chránit a realitou. Ti, kteří mluví o tématu soukromí jako o něčem, co je pro ně aktuální, většinou nastavení soukromí příliš nemění a jejich mnohdy i osobní informace tak zůstávají dostupné všem (Barnes, 2006; Gross, Acquisti, 2005). Důvody ambivalence mezi jednáním a smýšlením jsou vysvětlované jako touha po ochraně soukromí na jedné straně a potřeba sebeprezentace na straně druhé (Utz, Krämer, 2009). Publikování osobních údajů je pak chápáno jako důsledek dispoziční důvěry – vzhledem k tomu, že zde ostatní prezentují své osobní informace, uživatelé vnímají publikování vlastních údajů jako bezproblémové (Kramer, 1999). Výše uvedené práce představují neuživatelství jako poměrně běžný fenomén, jehož důvody mohou být různorodé. Od obavy o své soukromí přes přílišnou časovou náročnost až po neschopnost zvládnout
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS225632
99
užívání média. V těchto teoretických pracích zaznívá význam toho, jak o svém neuživatelství lidé hovoří, co chápou jako neuživatelství a jak ho představují lidem okolo sebe (více viz následující kapitolu).
5.3 Opuštění Facebooku jako sebeprezentace identity V 2. kapitole byla zmíněna důležitost sebeprezentace pro uživatele Facebooku. Význam sebeprezentace je spatřován i v případě jeho opouštění. Aktivní odchod z Facebooku nebo jiné technologie může být sebeprezentačním činem, kterým chce opustivší vyjádřit určitý názor. Odchodem tak uživatelé vyjadřují také odpor k mainstreamové kultuře (Portwood-Stacer, 2012) a ke zjednodušující logice a kultuře internetového bytí – modernistické počítačové estetice (Turkle, 1984, 1995), k internetu, počítači a jiným technologiím jako prvkům destruujícím „reálný život“ (Besser, 1995) a také k užívání jako pasivnímu konzumerismu či morální korupci (Krcmar, 2008; Mittell, 2000; Seiter, 1999). Pokud tedy chápeme odmítnutí užívání jako performativní akt, můžeme vystopovat sebeprezentační důvody. Samotné odmítnutí (pokud je veřejně prezentováno) je v mnoha případech činěno proto, aby byl odmítající nahlížen jako morálně nadřazený. Pocit nadřazenosti plyne z toho, že se nenechal ovlivnit mainstreamovou kulturou (Portwood-Stacer, 2012: 3). Někteří autoři také upozorňují na to, že protestní forma není typická pro všechny skupiny uživatelů, nejčastěji ji volí intelektuálové (Haywood, 1998) nebo lidé s vyšším kulturním kapitálem (Portwood-Stacer, 2012: 10). Protestní forma odsouzení technologie skrze akt odchodu je chápána jako možná pouze pro ty, kteří disponují určitými kulturními vzory jednání. Jako aktivní čin chápou ukončení užívání technologie i Satchellová a Dourish (2009), kteří ale poukazují na to, že až příliš často je odchod vnímán jako forma protestu, což zjednodušuje mnohovrstevnatost tohoto fenoménu. Odmítnutí navíc nemusí být pouze aktem vyjádření nesouhlasu s mainstreamovou kulturou, tj. vymezením se vůči ostatním. Může být motivováno také potřebou být uznávaný v rámci své skupiny, u níž je ideologické odmítnutí dané technologie hodnoceno pozitivně (Krcmar, 2008). Odmítnutí Facebooku, podobně jako jeho užívání, souvisí s tím, v jakém prostředí se uživatelé pohybují a jakými lidmi se obklopují. Vůči nim anebo navzdory nim pak interpretují svoje neuživatelství, podobně jako interpretují uživatelé svoje uživatelství. Složitost konstrukcí vlastní pozice se pak, jak ukazuje Laura Portwood-Stacerová (2012), u jednotlivých lidí různí, konkrétně v závislosti na kulturním kapitálu.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS225632
100
5.4 Výzkum opustivších a znovunavracejících se Motivy opouštění zazněly už v příbězích neopouštění Facebooku, kde byl věnován prostor uživatelům Facebooku. V následujících odstavcích zachycuji opouštění v celistvé podobě, zejména na základě dat z rozhovorů s opustivšími a znovunavracejícími se uživateli Facebooku. Velký význam střední zóny, který ukázal výzkum v předchozích kapitolách, se stává i osou této kapitoly. Střední zóna se totiž ukázala jako ten rys Facebooku, který může jedince nejen na Facebooku držet, ale také ho od užívání této sítě odrazovat. Důvody odcházení mohou být i jiné, navázané na podobu sebeprezentace a interakcí na Facebooku, nebo v návaznosti na uživatelskou kariéru. Příběhy opustivších a znovunavracejících se dokreslují podobu uživatelství a uzavírají tak naše pátrání po facebookové závislosti.
5.4.1 Potřeba uvěřitelnosti Mnohé o podobě neuživatelství a jeho důvodech vypovídá už samotný způsob, jakým byly kategorie opustivších, navracejících se a též rutinérů stanoveny. Do těchto kategorií nebyli uživatelé Facebooku zařazováni na základě objektivní podmínky nějakého technického nastavení (zrušení či deaktivace účtu), ale na základě toho, zda se v současnosti a minulosti považovali za neuživatele nebo uživatele. Vycházeli jsme tak z výpovědí samotných aktérů. Pokud bychom se podobně jako Baumer a kolektiv (2013) dívali na uživatelství a neuživatelství (nebo opouštění) Facebooku zvenčí, mohli bychom nalézt různé formy neuživatelství, nebo různou intenzitu (ne)užívání. Tím pádem by bylo přiřazení do určité skupiny nejednoznačné. Jasné hranice mezi (ne)užíváním se vytvořily právě díky tomu, že jsme brali v potaz to, jak se sami uživatelé chápou. Uživatelé pak také tím, že se zařadili do určité skupiny, mnohdy vyjadřovali širší postoj k Facebooku: např. se považovali za neuživatele, přestože čas od času Facebook navštěvovali skrze partnerův facebookový profil. Svoje neuživatelství pak prezentovali i před výzkumníky jako vyjádření nesouhlasu s principy Facebooku. Sebeprezentace před výzkumníky probíhala i v tom smyslu, že ti, co aktuálně na Facebooku nebyli, ospravedlňovali svoji identitu neuživatele. Podobně, jak ukázala Portwood-Stacerová (2012), se jednalo o vymezení se vůči mainstreamové kultuře. Byla to snaha se sebeprezentovat
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS225632