Ukázka elektronické knihy, UID: KOS225527
/ 99
8.
Psychoterapie zaměřené na růst a zrání osobnosti
8.1
Vývoj psychoterapií ve 20. století
Tato kapitola pojednává o hlavních psychoterapeutických směrech a školách v okruhu, který je v první kapitole uveden pod názvem „psychoterapie zaměřené na změnu osobnosti a vztahů, na podporu růstu a zrání osobnosti“. Už tento název naznačuje značnou šíři přístupů a nesnadnost hledání společných jmenovatelů. Pokud bychom použili metaforu „planety psychoterapie“ se dvěma kontinenty, z nichž první je zabydlen psychoterapiemi tohoto okruhu a druhý terapiemi, které kladou více důraz na lidské chování a jeho změnu v procesu učení – tedy behaviorálními terapiemi v obecném smyslu, pak je jasné, že kontinent „nebehaviorálních“ psychoterapií je velmi různorodý, nepříliš harmonický a nepříliš soudržný. Jednotlivá větší či menší vyhraněná a suverénní území často vznikala na podkladě konfliktů, rozchodů a rozkolů; leckdy je patrné, že se navzájem příliš neuznávají, občas se hašteří a ponejvíce si žijí pro sebe s minimem jakési „příhraniční spolupráce“, sousedské komunikace či společných akcí. Na druhé straně nelze nevidět tento kontinent jako obrovský zdroj kreativity, porozumění člověku a jeho bolestem a usilovného hledání dalších a dalších možností, jak mu prospět. Jedním z většinově společných rysů nebehaviorálních psychoterapií je zájem o lidský vývoj; je proto užitečné si jejich kontinent a celou „planetu psychoterapie“ přiblížit z vývojového hlediska. První polovině 20. století, jemuž bychom mohli říkat „století psychoterapie“, dominuje s jistou mírou nepřesnosti psychoanalýza1 a dvě generace rodiny Freudových, otec Sigmund a dcera Anna. Rok 1900, kdy Sigmund Freud publikoval knihu Výklad snů, lze pokládat za datum zrodu psychoterapie tak, jak se jí dá vcelku rozumět i po sto deseti letech. V období let 1912–1933 se v tzv. středoevropské škole ustavila psychoanalýza jako teorie, léčebná metoda i jako „škola“ v pravém slova smyslu s definováním, kdo k ní patří a kdo ne. První „velcí zrádci“, C. G. Jung a Alfred Adler,2 ač zprvu prominenti středoevropské školy, se v době po první světové válce rozešli s její (= Freudovou) doktrínou a vytvořili vlastní psychoterapeutické koncepty. V tom byl historicky úspěšnější Jung, jehož škola dnes zaujímá sice malé, ale vlivné a pozoruhodné území na původním psychoanalytickém kontinentu, zatímco Adler je v současné psychoterapii takřka zapomenutou a jen občas citovanou osobností. Další psychoterapeutické/psychoanalytické ohnisko se po politických změnách ve střední Evropě v předvečer druhé světové války vytvořilo v Londýně pod vedením Anny Freudové a za účasti dalších emigrantů, ale i místních odborníků. Říká se, že bez přínosu a autority Anny Freudové by psychoanalýza nepřežila – z práce londýnské školy3 však těží nejen pozdější psychoanalytičtí autoři, ale i mnozí další psychoterapeuti, kteří se zajímají o kořeny lidských problémů v raném dětství, o funkci psychoterapie v nápravě problémů v primárním emočním vývoji či o skupinový fenomén v psychoterapii. Druhá polovina 20. století se výrazně vyznačuje nástupem nových směrů, jejichž zakladatelé vesměs vzešli z psychoanalýzy, ale nastolili nové pohledy na člověka a práci s jeho problémy. Návaznost na velké filozofy Husserla a Heideggera a ozvěny dramat druhé světové války můžeme spatřovat v existenciálních 1 2 3
Viz kapitola 9. Viz kapitola 10. Viz kapitola 9.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS225527
100 / psychoterapeutické systémy a jejich uplatnění v adiktologii
směrech4 (L. Binswanger, M. Boss, M. Buber, V. E. Frankl), které se z kontinentální Evropy šířily do zámoří. Nejvýznamnějším ohniskem psychoterapie se staly USA, kde se v tvořivém a kritickém kvasu šedesátých let nové proudy staly centrem pozornosti. Začala se rozvíjet kulturní analýza, známá též jako dynamická psychoterapie (E. Fromm, K. Horneyová). Osamostatnil se interpersonální směr (H. S. Sullivan, E. Berne). Značnou popularitu si získal originální přístup F. Perlse, gestalt terapie; někdy je počítána k humanistickým směrům, v nichž si jinak vydobyl velkou vážnost a prestiž Carl Rogers a jeho terapie zaměřená na člověka. Významným fenoménem na klinické půdě se od padesátých let stává behaviorální terapie,5 vedle psychoanalýzy vlastně jediný zcela původní směr, který s psychoanalýzou neměl nic společného a formuloval se jako její přímý protiklad. (V metafoře „planety psychoterapie“ jde o samostatný kontinent, nyní zabydlený mnoha behaviorálními a kognitivně-behaviorálními proudy.) Nedlouho po svém nástupu počátkem druhé poloviny století se behaviorální terapie stala velkým a vlivným směrem a dodala dosavadní psychoterapeutické scéně další dynamiku. A. Beck, zakladatel kognitivní terapie, původně psychoanalytik, programově usiloval převzít do své teorie i metody to nejlepší z obou velkých psychoterapeutických škol,6 psychoanalytické a behaviorální, zatímco C. Rogers záměrně stavěl svou terapii zaměřenou na člověka jako nezávislý třetí směr. Důvody, proč se zakladatelské osobnosti nových směrů rozcházely s psychoanalýzou, byly nejrůznějšího druhu. Patřily k nim například: • • • • • • • •
uzavřenost psychoanalytických teorií; doktrinářství a autoritářství psychoanalytických institutů; neověřené principy; přílišná „biologičnost“ a zaměření na pudy; malý zájem o skutečné lidské problémy a skutečný svět; úzce zaměřené metody; nedostatečná a neprokazovaná účinnost; příliš dlouhá doba léčby apod.
To vše vždy byla v určitém kontextu a pro určitou osobnost aspoň částečně pravda. Nelze zapomínat, že v době nových sociálních trendů, generačních konfliktů a bořivých i tvořivých odpovědí na nové výzvy byli psychoanalytičtí otcové a matky často těmi konzervativními rodiči, proti nimž se protestovalo a na nichž bylo žádoucí získat nezávislost.7 Přesto zůstala i v druhé polovině 20. století psychoanalýza živým směrem, který generoval řadu ne obyčejně inovativních konceptů, zejména v oblasti teorie osobnosti a vztahových kapacit (ego-psychologie, self-psychologie) a teorie nevědomí (např. Lacanova analýza jazyka).8 Význam těchto psychoanalytických inovací daleko přesáhl rámec školy a ovlivnil řadu jiných oborů. Vedle toho se na obou stranách Atlantiku formuje psychodynamická psychoterapie (či dynamická v současném smyslu), která zachovává určitou souvislost s mateřským kmenem psychoanalýzy a přidržuje se některých jejích ústředních principů ve smyslu Freudova výroku: „Ten, kdo uzná přenos a odpor, patří definitivně k naší divoké tlupě.“ 9 4 5 6 7
8 9
Viz kapitola 11. Viz kapitola 16 a 17. Viz oddíl 18.1. Dobovou ilustrací může být kritika sociálního filozofa Herberta Marcuseho. Marcuse (1969) pokládá psychoanalýzu za represivní učení, které obhajuje strádání a sebezapírání a znemožňuje lidskou sebeaktualizaci a svobodu. Viz oddíl 9.2. O psychodynamické psychoterapii pojednává kapitola 12. Freudův výrok viz Lacan, Jacques – profil autora; http://www.iliteratura.cz [2011-08-31].
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS225527