„Úplně mě ohromil. Nechtěl jsem ho odmítnout. Vzal peníze, strčil je do kapsy, pokývl, řekl ‚Děkuji‘ a odešel.“ Při vyprávění historky se na Dirkově tváři rozhostil tak poctivý údiv, že jsem se neudržel a usmál jsem se. „Nezlobil bych se, kdyby mi řekl, že obrazy jsou špatné, ale neřekl nic, vůbec nic.“ „A ty to ještě dáváš k lepšímu, Dirku,“ pravila jeho žena. Bylo smutné, že člověka víc pobavil nevěřícný Holanďanův pohled, než pohoršilo Stricklandovo neomalené jednání. „Doufám, že už ho nikdy neuvidím,“ řekla paní Stroevová. Dirk se usmál a pokrčil rameny. Vrátila se mu jeho dobrá nálada. „Jedno je jisté – je to velký, velký umělec.“ „Strickland?“ divil jsem se. „Tak to nebude ten, kterého já myslím.“ „Takový velký chlapík se zrzavými vousy. Charles Strickland, Angličan.“ „Když jsem Stricklanda znal, vousy neměl. Ale jestli si je nechal narůst, můžou být zrzavé. Jenže ten, o kterém mluvím já, začal malovat teprve před pěti lety.“ „To je on. Je to velký umělec.“ „To není možné.“ „Copak už jsem se někdy zmýlil?“ zeptal se Dirk. „Říkám vám, že je to génius. Jsem si tím jistý. Jestli 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS225490
si na nás za sto let ještě někdo vzpomene, pak to bude jen proto, že jsme znali Stricklanda.“ Byl jsem celý udivený a rozčilený. Hned se mi vybavil náš poslední rozhovor. „Kde bych si mohl prohlédnout jeho díla?“ zeptal jsem se. „Daří se mu? Kde bydlí?“ „Ne, úspěšný není. Myslím, že ještě neprodal jediný obraz. Když o něm s někým mluvíte, každý se jen ušklíbne. Ale já vím, že je to velký umělec. Manetovi se taky svět smál. Corot nikdy neprodal jediný obraz. Adresu neznám, ale můžu vám ukázat, kde byste ho mohl zastihnout. Chodívá denně v sedm večer do jedné kavárny na avenue de Clichy. Jestli chcete, můžeme tam zítra spolu vyrazit.“ „Nevím, jestli mě bude chtít vidět. Myslím, že bych mu zbytečně připomněl dobu, na kterou chce zapomenout. Ale i tak s vámi půjdu. Mohl bych někde vidět jeho obrazy?“ „U něho ne. Nic by vám neukázal. Znám ale jednoho malého obchodníka, který dva nebo tři jeho obrazy má. Ale nechoďte tam beze mě, nerozuměl byste jim. Musím vám je ukázat sám.“ „Už tě nevydržím dál poslouchat, Dirku. Jak můžeš takhle mluvit o jeho obrazech, po tom, jak se k tobě zachoval,“ vpadla mu rozhořčeně do řeči paní Stroevová. Obrátila se ke mně a dodala: „Víte, že když nás někdy navštíví nějaký Holanďan, aby si koupil Dirkův obraz, tak je přemlouvá, aby 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS225490
si koupili taky něco od Stricklanda? Chtěl skoupit jeho obrazy a vystavit je tady.“ „Co si o nich myslíte vy?“ zeptal jsem se jí s úsměvem. „Jsou příšerné.“ „Ale miláčku, tomu ty nerozumíš.“ „Vzpomeň si, jak se na tebe ti Holanďani zlobili. Mysleli si, že si z nich děláš legraci.“ Dirk Stroeve sňal brýle a očistil si je. Jeho růžový obličej plál vzrušením. „Copak si myslíš, že krása, ta nejvzácnější věc na světě, leží jako kámen na břehu, aby ji nějaký náhodný chodec jen tak zvedl? Krása je něco nádherného a zvláštního, co umělec vytváří z chaosu své zmučené duše. A když se mu to podaří, není všem lidem dáno, aby to poznali. Abyste ji pochopili, musíte s umělcem jeho dobrodružství prožít znovu. Je to melodie, kterou vám zpívá, a pokud chcete její ozvěnu slyšet i ve svém srdci, pak musíte mít znalosti, představivost a citlivost.“ „Proto mi vždycky připadaly tvoje obrazy krásné a obdivovala jsem je od první chvíle, kdy jsem je spatřila.“ Stroevovi se slabě chvěly rty. „Miláčku, jdi spát. Doprovodím našeho přítele kousek cesty a pak se vrátím.“
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS225490