není potřeba. Na první pohled ne, řekl Clemens. Malé, ale útulné, řekla a vyndala z poličky jednu knihu. Zeptal se jí, jestli nechce něco k pití. Sklenici minerálky, odpověděla a Clemens odešel do kuchyně. Když se vrátil, uklidila knihu zpátky na poličku a obrátila se k němu. Zavedl ji na balkon, ukázal směrem k Latte a řekl, tam že leží jejich pláž, potom zaběhl do ložnice, převlékl se, a když se vrátil na balkon, měla Amélie sklenici prázdnou. Že už by jela, řekla a odnesla sklenici do kuchyně. Podivila se, že tam není všude plno špinavého nádobí. Proč se tomu diví? Protože stojí v mužské kuchyni, vysvětlila. Cestou na parkoviště pak mluvila o tom, jak by jeho kuchyň přestavěla, když ale otevírala dveře svého auta, přerušil ji návrhem, že by tentokrát mohli vzít jeho auto. Že v žádném případě, odmítla. Jestli by jí vadilo, že jede starým autem? Její auto že je přece lepší, namítla a usedla za volant. Jakmile se dostali na hlavní silnici, uvědomili si, že směrem do Francie je hustý provoz, a kousek před Mentonem se dokonce dostali do zácpy. Posléze našli blízko kasina místo k zaparkování a na promenádě se posadili do venkovní restaurace, odkud měli volný výhled na pláž. „Samozřejmě tě zvu,“ prohlásila Amélie, když objednala jídlo. „To proto jsi objednala to nejdražší? Nechtěla bys mi už konečně prozradit, odkud máš tolik peněz?“ „Nechci se bavit o penězích,“ odbyla ho a zadívala se na staré město. „Brzy už bude tma. Mám ráda, když se všude rozsvítí světla. Menton a Monako jsou nejkrásnější v noci.“ 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS225484
„To ano,“ souhlasil s ní a ona vyprávěla, jak byla naposled v Monaku. Potom při jídle se ozvala hudba a z restaurace vyběhla africká taneční skupina. Svalnatí muži a ženy hezké jako obrázek, všichni docela mladí, oblečení byli do křiklavých barev a velkou část kůže ponechali nahou. Tančili uprostřed ulice, oči jim jiskřily, s rozzářeným úsměvem. Amélie také celá zářila, opětovala každý úsměv, dokonce jedné tanečnici zamávala. „Miluju exotiku,“ řekla, když výstup skončil. „Že to bylo rozkošné?“ „Jsou to skvělí tanečníci a jsou velmi atraktivní, ti patří na jeviště, ne na ulici.“ „Ty tedy máš starosti. Člověk se musí prostě jen dívat na jejich show, vychutnat si tu atmosféru.“ „Právě kvůli tomu tu jsou, aby navodili náladu, aby si lidi u stolů ještě víc objednávali,“ řekl a sledoval, jak se k nim blíží číšník. „Vždyť oni z toho mají radost, oni chtějí tancovat, chtějí vystupovat,“ řekla a usmála se na číšníka. Jestli jim to chutnalo, otázal se číšník. Že to bylo vynikající, odvětila a zeptala se Clemense, jestli si dá ještě něco k pití. Řekl, že ne, a poté, co se číšník vzdálil, vyslovila Amélie přání zajít se podívat do parku u Cocteauova muzea. Když potom o něco později vešli do parku, zasmála se při pohledu na skupinu muzikantů hrajících na pódiu. Několik párů u pódia tančilo, mladí i staří, publikum je sledovalo a tleskalo do rytmu hudby. Na konci jedné písničky Amélie také zatleskala a u přístavu řekla, že už se vůbec nepamatuje, kdy naposled tancovala. Clemens 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS225484
mlčel, očima bloudil po trhu s uměním a po venkovních restauracích, díky nimž bylo v přístavu živo a vypadal tak ještě hezčí. Potom se procházeli přístavem, vnořeni do vůní místních i exotických kuchyní, a když se zastavili u jednoho stánku se starožitnostmi, zahleděla se Amélie na Měsíc nad nimi. Že mu ten Měsíc dnes připadá ještě větší, poznamenal Clemens a vtom si všiml, že se Amélie dívá na dívky u vedlejšího stánku. „Nechápu, jak to některé holky můžou nechat dojít tak daleko,“ řekla. „Co myslíš?“ „Copak nevidíš, jak jsou tlusté?“ „No a? Některé dívky jsou odmalička baculatější.“ „A vykládají, že vůbec nejedí. Ve skutečnosti nemají žádnou vůli a nedokážou zhubnout.“ „Mně se ty holky líbí,“ řekl a Amélie se na něho podívala, neschopná slova. Pak najednou se přece jen usmála, řekla, že mu to nevěří, že ji chtěl jenom tak zlobit. Zasmál se a zeptal se jí, jestli si nedá ještě něco k pití. Ráda, ale ne tady, zněla odpověď a odvedla ho zpátky na promenádu a pak do elegantně zařízené kavárny vedle palmové zahrady. Usedli k volnému stolu a za zvuků džezu se dala do vyprávění, jak jako malá holčička snila o tom, že bude zpěvačkou. Přitáhly první mraky, a než dojel na Roquebrune-Cap-Martin, nebe se úplně zatáhlo. Čekala na parkovišti, v jejím úsměvu se zračil neklid a upřela na něho oči. Promiň, řekl 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS225484