„Dobrý den,“ pozdravil Jakub doktora. „Ahoj Jakube,“ pozdravil i doktor a podal Jakubovi ruku. „Nebo ti mám radši říkat Kubo?“ zeptal se. Jakub pokrčil rameny. „Jak ti teda říkají všichni?“ „Jakube,“ odpověděl potichu Jakub. „Dobře, tak tedy Jakube, posaď se,“ řekl psycholog a ukázal na křeslo. Jakub se posadil a zvědavě se rozhlížel kolem sebe. Všude bylo plno zajímavých věcí, které v životě neviděl. „Jak se dneska máš?“ zeptal se psycholog. „Dobře,“ odpověděl jednoduše Jakub. „Dobře, to rád slyším. „Jak to? Je nějaký zvláštní důvod, aby ses dnes měl dobře?“ Jakub přikývl. „Nemusel jsem do školy,“ vysvětlil. „I když tady se mi taky nechtělo.“ „Proč se ti sem nechtělo? Měl jsi strach, co tě čeká?“ „To ani ne. Chtěl jsem být doma a spát,“ odpovídal Jakub. „A když se dnes máš dobře, když nemusíš do školy, jindy, když do školy musíš, se dobře nemáš?“ Jakub opět přikývl a řekl: „To se mám taky dobře.“ „A ve škole máš nějaké kamarády?“ „Ano, všechny.“ „A co třeba nějaké děti, které by ti ubližovaly? Třeba ty, co tě zbily?“ Jakub zavrtěl hlavou. „Oni mě normálně nebijou. Někdy mě jen schválně rozčilují.“ „Jak tě rozčilují?“ „Dělají mi naschvály.“ „A jaké naschvály, jestli mi to prozradíš?“ 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS225448
„Třeba když čůrám na záchodě, tak do mě schválně strkají, až… až… no…“ Jakub nedopověděl myšlenku, protože se cítil trapně. „Až si počůráš kalhoty?“ dořekl větu psycholog. „Ano.“ „A to si myslíš, že dělají kamarádi?“ Jakub nereagoval, jen sklopil zrak. „Když říkáš, že tě normálně nebijí, proč tě zbili včera?“ „Oni byli naštvaní.“ „A co je k tomu vedlo?“ „Dělali mi zase naschvály, ale pomohla mi paní. Ona starším klukům dalo co proto,“ řekl Jakub vítězně, jako by zapomněl na bolest, kterou prožil a opět se jej zmocnil pouze vítězný pocit, když se před ním rozestoupil hlouček dětí. „Jaká paní a kde se tam vzala? Ona tam byla nebo přišla?“ vyzvídal psycholog. „Já vlastně nevím,“ řekl nejprve Jakub, ale pak dodal: „Ona tam najednou byla.“ „A ty tu paní znáš?“ „Ne.“ „A už jsi ji někdy viděl?“ Jakub přikývl. „Kde jste se setkali?“ „Ona se jednou objevila u mě v pokoji a jednou jsem ji viděl cestou do školy. Taky jsem ji viděl v televizi, to jsem o ni řekl taťkovi.“ „To je zajímavé,“ usoudil psycholog. „Proč myslíš, že ti pomohla?“ „Říkala, že jí taky ublížili, stejně jako mi a že mi pomůže.“ 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS225448
„Aha. Máš z ní strach?“ „Ne, paní je hodná,“ odpověděl Jakub. Na pracovním stole si všiml položených novin. Na přední straně byla fotografie Michaly, tak na noviny ukázal a řekl: „To je ta paní.“ Psycholog vzal noviny do ruky. Nejprve si obrázek prohlédl a zběžně přečetl první odstavec článku. Pak noviny rozložil a ukázal Jakubovi. Jakub přikývl. „Myslím, že už tě nebudu déle zdržovat,“ řekl doktor. „Už můžeš jít. Zavolej mi sem ještě prosím maminku.“ Jakub se postavil a odešel. Ve dveřích se otočil, aby se rozloučil. Opatrně prošel kolem pracovního stolu sestry, se kterou se taky rozloučil. „Tak co?“ zeptala se Julie syna, jakmile jej spatřila. „Pan doktor chce, abys za ním šla,“ odpověděl Jakub. „Dobře, tak na mě počkáš tady, jo?“ Jakub přikývl. Julie vešla do sekretariátu ordinace. „Pan doktor se mnou chce taky mluvit,“ řekla sestře a bez dalších okolků vešla do ordinace k psychologovi. Psycholog Julii podal ruku a vyzval, aby se posadila. „Tak jak to vypadá?“ zeptala se Julie. „Je to zajímavé,“ odpověděl doktor. „Jak zajímavé?“ „Podle předběžného vyšetření je váš syn v pořádku. V šoku rozhodně není, tak až se mu zahojí modřiny, tak bude zase jako dříve.“ „A co o té paní, říkal vám?“ „Ano říkal. To je právě to zajímavé.“ „Mě to zajímavé nepřijde. Mám strach.“ 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS225448