znají čísla jen do desíti a obvykle je musíš říct jednotlivě, jinak jsou bezradní.“ S úsměvem nám byla naservírována dvě točená orosená piva s čepicí jak na výstavě. U vedlejšího stolu, od nás asi čtyři metry, seděl mladý čínský pár. Každý z nich měl před sebou iPod, mejloval a s někým se bavil. Mezi sebou celou dobu neprohodili ani slovo. Přinesli si od baru talíře naložené hromadami jídla, že div nepadalo přes okraje, vše si přikryli ještě velkými řezy pizzy. Jedli beze slova, hlasitě mlaskali a srkali. Dívka něco žvýkala, vyndala to z úst, položila do talíře, kousala chvíli něco jiného, opět to vyplivla do talíře, a talíř podala chlapci, který, aniž by zvedl oči od iPod, to klidně snědl. Po chvíli, okolí jejich stolu vypadalo jak po boji, se ozval hlasitý, dlouze protažený pšouk! Teď chyběl jen zvuk spokojeného povzdechu! Namísto toho přišlo hluboké krknutí, jak po litru třebíčské Zónky. Zeť zakroutil očima a prohlásil, že je mu z toho na…! „Neber to tak,“ prohlásil jsem. „Jsme na čerstvém vzduchu a průvan jde opačUkázka elektronické knihy, UID: KOS225407
ným směrem. Vzpomeň si na slova slavného Luthera: ... proč nepšoukáte a nebrkáte? Nechutná vám jídlo, které moje žena připravila? I když to řekl trochu jadrněji.“ Dcera do manžela jen šťouchla. „Co bys dělal, člověče, při pobytu v Číně? Tito zde pochází z lepších vrstev. To bys měl zažít poměry na venkově a mezi pracující třídou. Když jsem tam byla a provázeli nás, tak jsem si na to zvykla. Jiný kraj, jiný mrav! Buď velkorysý. U nich je to normální, patří to k bontonu.“ Nabídnul jsem mu výměnu míst, což rád přijal. Koukal potom přímo na moře a mně sousedé nevadili. Jsem člověk otrlý. Když opustili stůl, zůstaly jejich talíře zpola plné, zbytky kolem dokola. „I to patří u nich ke kultuře,“ řekla dcera, když viděla naše rozhořčené obličeje. „Polovina jídla musí zůstat na talíři. Když všechno sníš, tak ti bude talíř znovu naložený. Považují to za známku, že nemáš dost, že nejsi sytý, a to by byla pro hostitele urážka.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS225407
Objevy Tak je dnešní den u konce. Dali jsme našim mladým dobrou noc a domluvili se na ráno. Dcera nás upozornila na naplánovaný výlet. Přihlásila nás na potápěčskou akci, kde budeme hledat „Walhaie,“ žraloka Obrovského. Prý ho spatřili někde u ostrůvku vzdáleného asi hodinu cesty od nás. Tu příležitost si nemůžeme přece nechat ujít. První myšlenka, která proběhne hlavou: „Prokristapána! Obrovský žralok! Mívá až dvaadvacet metrů. Co je mi platný, že se živí jen planktonem či sardinkami. Co když bude mít chuť třeba na něco jiného!“ Ale hlasitá reakce na nabídku: „Jo? No samozřejmě! Už se na to hrozně těšíme.“ Ráno, hned po snídani, bereme tašku s brýlemi a ploutvemi, plavky jsme si natáhli předem ještě doma, a čekáme na mole na bárku, kterou pojedeme. Mimo nás čtyř čeká také pár Číňanů, pár Italů a skupina pro potápění, ke které patří také naši mladí, kteří mezi nimi poznali několik známých z dřívějška. Naše loď stojí nedaleko Ukázka elektronické knihy, UID: KOS225407