94
Kola změny
hořícími pochodněmi, a náboženští fanatici chodili nikým nespatřeni tam a zpátky a chraplavě prohlašovali, že nastal konec světa. Jednoho rána v roce 1896 stála před hotelem Metropole na Nort humberland Avenue řada podivně tvarovaných dopravních prostředků, jaké Londýn ještě nikdy neviděl. Byly to nové vozy netažené koňmi, zvané automobily, o nichž už jsme toho tolik slyšeli. Shromáždil je tam Lawson, propagátor a zakladatel nových firem, jenž tvrdil, že vynalezl bezpečnostní kolo. Den předtím přestal platit zákon, který vyžadoval, aby před každým mechanicky poháněným dopravním prostředkem běžel muž s červenou vlaječkou, a teď v devět hodin jsme vyráželi do Brightonu. Seděl jsem v dvousedadlovém automobilu s šéfredaktorem jednoho ekonomického listu, pánem jménem Duguid. Byli jsme v procesí na páté pozici. Těsně před námi seděl na kozlíku náš rozložitý řidič a my jsme se celou cestu báli, aby se ne skácel dozadu a nezalehl nás. Na trase se shromažďovaly početné davy, a dokud jsme se neocitli za Croydonem, cestu nám musela razit jízdní policie. V Purley nás předjel brightonský dostavník a závodil s námi až do Reigate. V Crawley polovina jezdců z našich řad odstoupila kvůli poruchám a opravám. V Brightonu nás měli přivítat starosta a městská rada a poobědvat jsme měli v hotelu Grand. Představa byla taková, že někdy mezi dvanáctou a jednou se všech pětadvacet vozů prožene po Preston Road za nadšeného jásotu přihlížejících. První z nás se objevili v půl čtvrté. Se stále delšími odstupy se do cíle docouralo asi šest dalších automobilů (já a Duguid jsme, myslím, byli poslední), a vítaly nás sarkasmus a smích. Umyli jsme se – což byla pěkně úmorná operace – a posadili jsme se k brzké večeři. Lawson pronesl duchaplný proslov. V semknutém šiku proti němu stály všechny partikulární zájmy naší doby – zájmy železničních společností, majitelů nájemných stájí a obchodníků s koňmi, kanálu Grand Junction, Sloučené společnosti majitelů proutěných pojízdných křesel a tak dále. Jednu petici, v níž byl parlament žádán, aby zamezil hrozícímu znečištění venkovské krajiny, podepsali „Přátelé koně“. Nakonec se ukázalo, že přišla ze Ctihodné společnosti bičařů. Automobilisté z oněch časů si nicméně zaslouží i určitou shovívavost. Jen velmi zřídka jste dojeli do cíle své cesty. Vlastně se o to snažili jen nevyléčitelní optimisté.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS225381
Kola změny
95
Obvykle se říkalo: „Pojedeme a uvidíme, co se stane.“ Zpravidla jste se pak vraceli pronajatým kočárem. Na venkovských cestách jste potkávali nepojízdné automobily, některé odtažené na trávu, jiné bezmocně blokující jízdní dráhu. Vedle nich na koberečku sedávaly sklíčeně se tvářící dámy. Pod nimi ležel a nadával umolousaný muž a druhý pobíhal kolem a šlapal na něj. Zkušené manželky si s sebou braly pletení a rozkládací stoličku. Hodně zábavy si s nimi zjevně užili velmi mladí muži mechanického založení. Při sebemenším náznaku potíží celý stroj rozebírali a jednotlivé součástky rozprostírali po silnici. Našla se i veselá stará dáma, podle všeho teta, která se na všech čtyřech ploužila po zemi s ústy plnými šroubků a hledala další. Když jste pak večer projížděli kolem, všímali jste si zavěšené lucerny a pod ní pozůstatků naskládaných u živého plotu. Zpočátku jsme nosili masky a barevné brýle. Děsili se nás koně, když jsme se jim vyskytli nablízku. Museli jsme vypínat motor a čekat. Vzpomínám si na jednoho starého farmáře s velice neklidnou klisničkou. Samozřejmě že jsme na něj všichni upírali oči. „Pokud, dámy a pánové, ráčíte odvrátit zrak,“ řekl nám, „možná by se mi podařilo s ní kolem projet.“ Automobily se na začátku vyznačovaly zvláštními a úděsnými tvary. Jeden vůz měl svou koncepcí vypadat jako labuť; ale vzhledem k tomu, že měl krátký krk, připomínal spíše kachnu, tedy pokud vůbec něco připomínal. Abyste mohli naplnit chladič, odšroubovali jste hlavu a nalili vodu do krku; a při další jízdě se šroub uvolnil a celý tento aparát se otočil a jedním okem se na vás zadíval. Jiné tvarem připomínaly kánoe a gondoly. Jedna firma přišla s drakem. Vůz měl rudý jazyk a na ocas jste mu věšeli rezervní pneumatiku. Létající stroje přísně vzato nastoupily až s válkou. Když bylo ve čtvrtek příznivé počasí, mohli jste vzlétnout od Křišťálového paláce v Hyde Parku. Za výstup jste zaplatili guinea a pak jen čekali, kde se vám poštěstí přistát. Většina lidí se následujícího rána vracela domů nastuzená. Nyní cesta z Londýna do Paříže trvá dvě hodiny. A tak se kola točí pořád dokola, a mám-li citovat jednoho kdysi oblíbeného básníka: „Právo se vždy prosadí, a spravedlnosti je učiněno zadost.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS225381
VI
Další literární reminiscence Tři muže ve člunu (o psu nemluvě) jsem napsal v Chelsea Gardens, v bytě, k němuž vedlo sedmadevadesát schodů. Ale ten výhled za to stál. Měli jsme malý kruhový salon – nyní již píšu jako ženatý muž –, téměř samé okno, čímž vyvolával dojem majáku, z něhož jsme shlíželi na řeku a přes Battersea Park dál na kopce v Surrey a na druhé straně na zahradu staré nemocnice v Chelsea. Za byt jsme platili nájem čtrnáct šilinků týdně: za dva pokoje, tři ložnice a kuchyni. Za těch časů jste byl při třech stovkách liber ročně relativní boháč: měli jste služku a popíjeli Three Star od Hennessy v ceně čtyř šilinků a dvou pencí za láhev. Byt tam měla i herečka Rose Norreysová, která vždy v neděli odpoledne pořádala dýchánky. Tehdy hrála v divadle Court Theatre s Arthurem Cecilem a Johnem Claytonem. Do jejího titěrného salonku se obvykle namačkala polovina mladých londýnských bohémů a ještě se přelévali do kuchyně. Ti, co jsou ještě naživu, jsou už proplešatělí nebo šedovlasí. Bernard Partridge a já jsme zpravidla odcházeli poslední. Člověk ji prostě musel milovat. Byla to zvláštní duchovní bytůstka. Byla by z ní skvostná Johanka z Arku. Jako by nikdy nedospěla. Byl jsem na zkoušce jedné hry ve Vaudevillu, když mi poslíček vsunul do ruky poslední vzkaz, který mi kdy napsala. Neřekl mi, od koho je; a já ho otevřel až po skončení dějství, asi o dvě hodiny později. Byl psaný tužkou a prosila mne v něm, abych za ní okamžitě přišel. Tehdy už měla byt na Great Portland Street, v domě obrostlém břečťanem. Když jsem tam přijel, kolem dveří stál hlouček lidí a dozvěděl jsem se, že ji právě odvezli do ústavu pro choromyslné v Colney Hatch. Nikdy jsem se nedokázal přimět, abych tam za ní zajel. Měla několik laskavých přítelkyní – jednou z nich byla malířka paní Joplingová Roweová –, které se o ni staraly. Modlím se, aby mi odpustila.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS225381