v jedné posteli, tak jsem si řekla, že se možná ve spaní nějak pohnula. Prudce jsem ruku odstrčila. „Jen jsem si chtěl s tebou trochu pohrát,“ uslyšela jsem tichý mužský hlas. Rozeznávala jsem jej. Patřil zanedbanému chlápkovi se zapadlými tvářemi, který se občas po naší ulici potuloval. Zkoušel nás i doprovázet ze školy domů a vnucoval Brianovi časopis s názvem „Polibky na farmě“ s fotkami holek a kluků oblečených jen do kalhotek. „Úchyláku!“ zaječela jsem a kopla muže do ruky. Brian vběhl do pokoje s tomahavkem, který měl ukrytý v posteli, ale muž rychle vyběhl ze dveří. Táta byl tu noc venku, a když mamka spala, byla pro svět mrtvá. Vyběhli jsme proto za mužem s Brianem sami. Když jsme se ocitli na chodníku, osvíceného narůžovělým světlem pouličních lamp, zahlédli jsme jej, jak právě zahýbá za roh. Pronásledovali jsme ho několik bloků, Brian pročesával tomahavkem křoví, ale nemohli jsme ho najít. Když jsme se vraceli domů, drželi jsme se pevně za ruce a zdvihali pěsti jako bychom právě vyhráli boxerský zápas. Rozhodli jsme se, že se staneme Lovci úchyláků podobně, jako jsme byli kdysi Lovci démonů, jen tentokrát šlo o živého, nebezpečného nepřítele a ne pouze o imaginární bytost stvořenou dětskou fantazií. Ale okna zůstala dál otevřená. Maureen dál měla své děsivé sny o mužích v halloweenských maskách, zatímco já s Brianem se cítili silní – on se vyzbrojil mačetou a já baseballovou pálkou. Tak jsme se stali Lovci úchyláků a čistili ulice od pobudů, kteří tam číhali na děti. Mamka s tátou si zakládali na tom, že nikdy neměli strach odsoudit úzkoprsé konformisty, kteří se každému snažili vnutit, že jediná pravda je právě jejich názor. Měli jsme ignorovat tyto nevzdělané ovce, jak je nazýval táta. Jednoho dne šla mamka s námi do knihovny Městského kulturního centra. Protože vzduch byl k zalknutí, navrhla, abychom se osvěžili v kašně naproti centru. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS225380
Voda v ní byla příliš mělká, než aby se dalo plavat, tak jsme v ní jen kroužili a hráli si na krokodýly, když jsme si všimli, že kolem se začíná shromažďovat hlouček lidí. Ozývaly se z něj hlasy, že plavat v kašně je zakázáno. „Starejte se o vlastní včeličky,“ odsekla mamka. Já jsem se cítila trochu nepříjemně, a tak jsem začala vylézat ven. „Ignoruj ty suchary!“ zadržela mě mamka, a aby dala najevo, že ji mínění jiných lidí vůbec nezajímá, trochu namáhavě také vlezla do kašny a začala plácat do vody tak silně, že celé galony vody stříkaly na lidi kolem. Mamku nikdy nevzrušilo, když se na ni lidi otáčeli nebo ji napomínali, dokonce ani v kostele. Vždycky jeptišky považovala za ty, které kazí dobrou náladu a navíc nenaplňují křesťanská pravidla – chápou Desatero jako opravdové příkazy a ne jen jako doporučení. Mamka se přitom považovala za oddanou křesťanku a každou neděli nás brala na mši. St. Mary´s byl největší a nejkrásnější kostel, jaký jsem kdy viděla. Měl pískovou barvu jako správná stavba postavená z nepálených cihel, tyčily se nad ní dvě kostelní věže, v průčelí ji zdobilo gigantické okrouhlé okno a ke dvěma vstupním dveřím vedla dvě široká schodiště, na nichž vždy seděla spousta holubů. Jiné matky nosily na mši na hlavě černé krajkové mantily a v rukách držely zelené, červené nebo žluté kabelky, ladící s jejich botami. Mamka považovala starost o to, jak vypadáte, za povrchní. Tvrdila, že Bůh si to myslí také, a proto chodila do kostela v šatech s dírami a fleky. Důležité je vaše vnitřní cítění, ne váš zevnějšek, prohlašovala. Aby to dokázala, tak vždy, když přišly na řadu náboženské písně, zpívala s takovou vervou, že její hlas byl slyšet až do prvních řad, ze kterých se na ni lidé s pohoršením otáčeli. Pro tátu byl kostel zvlášť neoblíbeným místem. Byl křtěný baptista, ale náboženství neměl rád a v Boha nevěřil. Důvěřoval jen vědě a jejím prověřeným důkazům, ne pověrám nebo zázrakům. Ale mamka odmítla vychovat děti jako bezvěrce a trvala na tom tak dlouho, až táta souhlasil, že se stanou katolíky, a dokonce pravidelně o svátcích navštěvoval kostel také. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS225380
V kostelní lavici seděl nasupeně a stále se vrtěl, a když kněz na památku zmrtvýchvstání Lazara podával tělo a krev Páně, kousal se do jazyku. Když už to nemohl déle vydržet, tak něco na kněze zavolal. Nesnažil se být nepřátelský, jeho zvolání bývalo na jeho poměry přátelské: „Halo, padre!“ zpravidla začal. Kněz jej obvykle ignoroval a pokračoval v obřadu, ale táta se nenechal odbýt. Začal jej přesvědčovat o vědecké nemožnosti zázraků, a když jej kněz dál ignoroval, dostal záchvat zuřivosti a nazval papeže Alexandra VI. bastardem, nebo papeže Lea X. hédonikem, papeže Nicholase III. čachrářem s odpustky a jmenoval ještě další vrahy, kterými se stali ve jménu církve v dobách španělské inkvizice. Co ale můžete očekávat od instituce, která prosazuje celibát u mužů, kteří nosí dlouhé šaty, dodal. Po těchto slovech nás většinou kostelník vyzval, abychom opustili chrám. „Nic si z toho nedělejte, Bůh rozumí,“ uklidňovala nás mamka. „Ví, že váš táta je kříž, který musíme nést.“
Městský život tátu otravoval. „Cítím se jako kry-
sa v bludišti,“ prozradil mi. Nenáviděl řád, podle kterého se vše ve Phoenixu řídilo – píchačky, bankovní konta, telefonní účty, parkovací automaty, daňové formuláře, budíky, odborářské schůze, klepání na dveře zaměstnanců agentur zkoumajících veřejné mínění, pletoucích se vám do soukromí. Nesnášel lidi, žijící v klimatizovaných domech za stále utěsněnými okny, jezdící v klimatizovaných autech, a práci od devíti do pěti v klimatizovaných kancelářích v budovách, které spíše připomínají věznici. Jen pohled na tyto lidi spěchající do zaměstnání v něm vzbuzoval pocit omezování a neklidu. Začal si stěžovat, že jsme ke všemu přišli příliš snadno, stali jsme se závislí na komfortu a ztratili kontakt s přirozeným řádem panujícím v přírodě. Tátovi chyběla divočina. Potřeboval se svobodně toulat v ote100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS225380