z doby, kdy nerozuměly tolik tomu, co se jim vlastně říká. Intuice a určitý převážně emociální odhad druhého je jim dán více méně do vínku jako pud sebezáchovy. Dítě odhaduje, jakého charakteru je situace, v níž se nachází, podle toho, jak se lidé, které nejlépe zná, chovají – jak se proměňuje jejich mimika a dech, jak se zrychlí gesta, zda se změnila intonace nebo rychlost řeči. Tak dost dobře může odhadnout jako nebezpečí například rozpor mezi tím, co matka říká – uklidňuje, povzbuzuje –, a tím, co vycítí z jejího chování a výrazu – neklid, nejistotu, smutek. To ho dokáže zmást a následně prohloubit pocit ohrožení. Další častý případ souvisí s naší nejistotou, jak reagovat na dětské odmítání, a bojíme se nechat dětem prostor pro to, aby nám říkaly, jak se cítí, čeho se obávají apod. Nemusíme si vědět rady a není divu, že si nejsme jisti, zda můžeme nechat dětem prostor pro jejich pocity. V lepším případě se snažíme odvádět řeč od obav a strachu k jiným tématům, ale horší je, když jim vyslovování těchto pocitů zakazujeme. Tím do určité míry dáváme najevo, že pocity dítěte nepřijímáme, nechceme, aby nám je říkalo, aby je vůbec mělo. To opět prohlubuje nejistotu a pocity neporozumění – „maminka nerozumí tomu, co teď cítím, není se mnou zajedno v mých obavách, je se mnou nespokojená“. Případně, „když jsem smutný a bojím se, tak mě nemá ráda“. Můžeme tím zhoršit již tak dost problematickou nejistotu z tolika nových, zatím nezpracovaných situací, i v posledních chvílích při cestě do mateřské školy a před rozloučením. Jestliže se na obličeji dítěte zračí, že ho trápí obavy a smutek, nebo to dokonce vyslovuje, neměli bychom to zlehčovat či mu to znemožňovat. Vyslovení obav a projevy citů nejsou ničím nevhodným a dítěti pomohou, když jsme schopni ho v jeho rozpoložení pochopit, než abychom mu říkali: „To nic není, to přejde. Prosím tě, vždyť už jsi velká, to musíš vydržet, když tam mohou být ostatní děti… Jsi přece statečná holčička…“ Těmito slovy ale primárně vyjadřujeme: „To se mi teď nejméně hodí, že s tebou mám takové problémy…, to jsem si mohla myslet, že v tom neobstojíš… To z tebe nemám radost, proč nemůžeš být lepší, jako ti ostatní?“ Zakazování a omezování citů prohlubuje napětí a dítě cítí rodičovskou nespokojenost. Více porozumění ukážeme, když mu řekneme: „Vidím, že tě to trápí… Nevíš, jak to všechno vydržíš… Zatím si nedovedeš představit, co tam dnes všechno budeš dělat…“, apod. A v hlavním významu skutečně říkáme a cítíme to samé: ——— 98 —————————————————
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS225374
Úvaha rodičů o mateřské škole
„Chápu tě a cítím s tebou, vím, že to není lehké, že jsi nejistá a že je ti těžko…“ Dítě to vnímá asi tak: „Maminka mi rozumí, mám ji na své straně!“ Také bychom se měli snažit, aby naše společná komunikace nebyla ve svém obsahu uspěchaná a před příchodem do mateřské školy neměla podobu příkazů, překotných informací a zjišťujících otázek. Spíše navozovala pohodové rozhovory typu: „To jsem zvědavá, jestli už bude ve školce Alenka, když ještě včera byla nemocná… Jestlipak půjdete na prolézačky na hřišti nebo někam jinam… Co myslíš, budeš si stavět dráhu, nebo si na hraní vybereš něco jiného?“ Také jakékoliv možnosti podněcovat legraci je uvolňující a podporující životní energii. Zatím jsme se zamýšleli nad obavami a lítostí našeho dítěte, ale i my jsme na tom často stejně a hrajeme roli siláků, kterých se nějaké city netýkají. I my bychom měli dovolit přiznat stav našich citů a momentálních prožitků. Například: „To víš, také mi není veselo, vždyť to ještě nemáme tak zažité… Zase jsme si přes víkend odvykli… Je mi také smutno, ale věř, že na tebe budu myslet…“ Nebo se můžeme snažit najít nějaké společné odrazové můstky pro lepší náladu a navrhnout: „Dohodneme se, že až já začnu pracovat a ty si vybereš nějakou prima hračku, tak pomalu přestaneme být smutní.“ Může se nám třeba osvědčit, že společně pošeptáme do krabičky, že do ní uzavíráme svoje smutnění a někam si ji schováme a smutek tam zůstane uzavřený. Je to určitě lepší než sobě i dítěti city zakazovat a nervózně hrát a vyžadovat hru na to, že je vše za každou cenu v pořádku. Jak mohou pozitivně přispět učitelky k lepšímu zpracovávání nejistot u rodičů, které se následně mohou promítnout do pocitu ohrožení u dítěte a problémů v samotné rodině? Silný citový vztah k dítěti často brání objektivnímu vyhodnocování situací, které rodiče nemohou navíc na vlastní oči sledovat, a o to víc cítí, že učitelka jejich dítěte nemá pro ně takové porozumění, jak očekávají a potřebují. V průzkumu Benešová (2010, s. 64) u 74 matek, jejichž děti začaly docházet ve třech letech do mateřské školy, zjistila, že 81 % rodičů pociťovalo v prvních třech měsících určité problémy a pouze 19 % rodičů problémy nezaznamenalo. Četnost vyjádření problémů mělo toto pořadí: 1. zvýšená nemocnost a únava dítěte (uvedlo 52 % matek), 2. plačtivost dítěte (43 %), 3. dítě odmítalo chodit do mateřské školy (28 %), ————————————————— 99 ———
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS225374
4. potíže s dodržováním režimových a organizačních požadavků (18 %), 5. neshody v rodině v důsledku změn (7 %); 6. další problémy (7 %), například s jídlem, s kázní, snížená komunikace dítěte, pomočování, konflikty s ostatními dětmi, preference jedné učitelky oproti druhé. Tyto matky se také ve větší míře vyjadřovaly k tomu, že potřebují přesněji vědět, jak si dítě vedlo během dne a od učitelek na své dotazy slyší jen obecnější, málo konkrétní až strohá sdělení. Autorka, která je zkušenou učitelkou, k tomu dodává: „Vedlo mě to k zamyšlení, že to tak skutečně může být. Sama, když předávám dítě rodičům, nejsem vždy schopna vyjádřit svůj konkrétní postřeh, jak dítě den prožilo a podléhám dojmu, že je nutné mluvit pouze tehdy, pokud nastane nějaký problém.“ Rodiče potřebují při stresu, jako je počáteční období po vstupu dítěte do mateřské školy, dostatečnou a konkrétní odezvu každý den. „Ze strany učitelek i toto málo může napomoci, aby se rodiče uklidnili, nabyli jistoty a věděli, jakým problémům čelí.“ (Benešová 2010, s. 96)
——— 100 —————————————————
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS225374