„Á‑ha,“ protáhla znovu Káťa a opět pokývala hlavou. „A ta hou bička na nádobí?“ Páni, ta je všímavá! „Eeee…“ Znovu jsme se s Viki na sebe podívali. Ta už si musela sednout, jak mohla puknout. „No, myčky tehdá nebyly, víš? To se Marii moc hodilo. Hou bičkou umyla nádobí, a když došlo jídlo, bylo i na smaženici.“ „Dobře, dobře…,“ pokývala Káťa hlavou. „A to mne ještě zajímá – co tam dělá to plato paralenu?“ „Hmmm…,“ rychle jsem přemýšlel, zaháněla mne do kouta. „Jo, ty prášky… No, pastýři přišli s celým stádem, to bylo bečení, andělé nad Betlémem zpívali, jako bylo to všechno hezký, ale poslouchej to pořád, Marie měla taky jenom jedny nervy a to plato jí sotva stačilo na noc. To bys koukala, jak jí z tolika návštěv třeštila hlava.“ „A‑hááá,“ manželka složila ruce na hrudi a dál se vyptávala: „A ta lupa?“ „No to je snad jasný,“ rozhodil jsem rukama, i když mně to teda vůbec jasné nebylo, prostě s tím Viki přiběhla, tak jsem to pověsil. „Ježíšek byl malý, vždyť se sotva narodil, ale málo se ví, že se narodil hrozně, hrozně malý. Tak aby si ho všichni mohli prohlédnout. Ostatně proto ho ukazovali jenom v noci, přes den, když bylo slu níčko, by do něj někdo mohl propálit díru.“ Uf, vybruslil jsem z toho. Vše bylo uspokojivě vysvětleno, Káťa se pomalu otočila a odcházela. Jenže ve dveřích se zastavila a hodila mezi nás: „A proč tam visí ty nůžky?“ Všimla si jich. Měl jsem je pověsit dozadu. „To se ukázalo jako úplně zbytečný dárek, proto nejsou v tradi cích vůbec uvedeny. Úmysl byl jistě dobrý, to víš, na vlásky, aby mohla Ježíška stříhat, jenže o dětech se tehdy ještě tolik nevědělo, a až na místě zjistili, že vlasy nemá, vousy taky ne, tak stříhat nebylo co. Stejně si je nechali, čistě z pedagogických důvodů, kdyby bylo třeba Ježíškovi jednu střihnout, jenže on vůbec nezlobil. Ani trochu. Tak je potom vyhodili.“
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS225294
Maminka odešla se slovy, že jde raději dělat strouhanku, a ať přestaneme blbnout. Otočil jsem se k Viki: „Myslíš, že to zbaštila?“ Viki několikrát zavrtěla hlavou a začala se zase řehtat. Tak aspoň někdo má veselé Vánoce. A někdo výslech.
Žvejkal Balení dárků rozhodně není moje doména. Jestli vaše ro dina syslí vánoční papír, jako to dělal můj rod a manžel čin také (my v této tradici volně pokračujeme), jedna z prvních věcí, kterou musíte udělat, je dobře jej prohlédnout, zda se na něm již nenachází něčí jméno. U nás jsme se s tímto moc ne namáhali. Zjistil jsem, že u mé ženy se nestávalo, že by kvůli vícenásob ným popiskům dostal dárek někdo jiný. U nás se to stávalo běžně. Dokonce i to, že už si dárce nevzpomínal, komu to chtěl vlastně dát. Takže u nás dostávala dárky i babička, která byla dobrých de set let mrtvá. Například pánské trenky. Popisky u nás rozhodně nebyly fádní jako „Maminka“ nebo „Ta tínek“, používaly se šifry jako „Matka živitelka“, „Sentinel“ (táta hodně kouřil), případně „Rozhledna“ (bratr má něco kolem dvou metrů). Pokud byl rozpoznán rukopis, pisatel byl daným dárkem umlácen, proto bylo nebezpečné dávat těžké a pevné věci. U nás se hodně dávalo oblečení. Už jen ustřihnout balicí papír na velikost dárku je věc mimo mé schopnosti. Po několika minutách piplání, abych to ustřihl pokud možno rovně, se u mne manželka zastaví, podívá se na mé dílo a za mumlá: „Proč sis nevzal nůžky?“ Vůbec, co se týče stříhání, podařilo se mi to dotáhnout na jednu postavu ze Star Wars. Má žena mi říká „Žvejkal“.
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS225294
Abych byl vůbec schopen nějak dárek zabalit, používám tech niku lepení. Výhoda je, že lepenka skryje a hlavně zarovná všechny nepravidelnosti a zuby, nevýhoda je, že dárky ode mne se někdy ne podaří rozbalit ani po Novém roce. Jak si vzpomínám, jeden z památných dárků byl bratrovi, netu ším už, co jsem mu dal, ale přišel mi celkem malý, proto jsem ho po zabalení do krabičky vložil do další, větší krabičky a tak pokračo val, až z dárku byla bedna velikosti menšího auta. Šlapacího. Brácha si ho schválně nechával na konec, protože byl největší. Během roz balování jsem si uvědomil, že to nebyl nejlepší nápad. Tedy, ne ten dárek, ale to, že jsem si nesedl hned vedle dveří. Bratr je totiž silnější, což by až tak nevadilo, ale on je hlavně i rychlejší. A to už byl pro blém. Letos čekám, že největší úspěch bude mít dárek babičce, která dostane skákající a klapající zuby na klíček. Nejvíc se těším na chvíli, až se chytí za pusu a lekne se, že jí utekly. Zase. Jen si musím hlídat to místo vedle dveří. Ono se řekne „babička“, ale to byste koukali, jak je rychlá!
Ježíšek, vůl a oslík Štědrý den. Viki od šesti ráno lítá po pokojích a stále do kola se ptá: „Kdy už přijde Ježíšek?“ Snažím se ji naučit fáze dne, jako ráno, dopoledne, poledne, kdy je snídaně, kdy večeře, ale vůbec neposlouchá. Volala babička, ptala se, jak jsme daleko. Říkal jsem, že to máme rozdělené, takže jsem dodělal housku a upražil ji, Káťa dělá polévku. Babička říkala, že to mají doma také rozdělené. Ona dělá polévku a bramborový salát. A pak taky všechno ostatní. „Už přijde Ježíšek?“ přiběhla zase Viki. „Vždyť je sotva poledne, Viki. Ježíšek přijde až večer, podívej se z okna, vidíš tmu?“
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS225294