Reb Mordke byl žákem slavného mudrce Jonatana Eybeschütze a ten zase dědicem nejstaršího učení. Nejprve mi jeho teorie připadaly pochybné. Měl jsem pocit, že setrvává ve věčném nadšení, které způsobovalo, že dýchal slabě, jako by se bál vdechnout pozemský vzduch; teprve přefiltrovaný přes dýmku dával jeho žití alespoň nějakou oporu. Mysl mudrce je však nevyzpytatelná. Na naší cestě jsem se na něj úplně spolehl; vždycky věděl, kdy se vydat na cestu a kterým směrem jít, aby se nás ujali dobří lidé nebo aby nás nakrmili jiní poutníci. Jeho nápady vypadaly na první pohled nesmyslně, ale když jsme se jimi řídili, byli jsme na tom dobře. Po nocích jsme společně studovali, přes den jsem pracoval. Nejednou mě svítání zastihlo nad knihami, oči mi začínaly hnisat od nepřetržitého čtení. Knihy, které mi dával ke čtení Mordechaj, byly tak neuvěřitelné, že má do té doby praktická mysl podolského mládence kopala jako kůň, který byl dosud zapřažený a najednou ho chtějí změnit v plnokrevníka. „Synu můj, proč odmítáš něco, co jsi ještě nezkusil?“ zeptal se Mordechaj, když už jsem byl přesvědčený, že se vrátím do Busku, abych se postaral o vlastní rodinu. Tak jsem si tedy řekl, a domníval jsem se, že velmi rozumně: má pravdu. Tady můžu jenom získat, nikoli ztratit. Trpělivě počkám, až v tom najdu něco dobrého pro sebe. Podřídil jsem se mu tedy, pronajal si malý pokojíček za dřevěnou příčkou a žil skromně. Rána jsem trávil prací v kanceláři, večer a po nocích jsem studoval. Naučil mě metody permutace a kombinace písmen a také mystiku čísel a jiných „cest Sefer jecira“. Nařídil mi ubírat se každou z těch cest dva týdny, dokud se mi do srdce nevyryje její obrys. Takto mě vedl po čtyři měsíce a pak mi náhle nařídil všechno „smazat“. Ten večer mi nacpal dýmku bylinami a řekl velmi starou modlitbu, o níž už není známo, kdo ji napsal. Ta modlitba se brzy stala mým vlastním hlasem. Zněla takto: Má duše se nenechá zavřít do vězení, do klece ze železa nebo do klece ze vzduchu.
759
II. KNIHA PÍSKU Ukázka elektronické knihy, UID: KOS225253
Má duše chce být jako loď na nebi a hranice těla ji nemohou zastavit. A žádné zdi ji neuvězní: ani ty, které postavily lidské ruce, ani zdi slušnosti, ani zdi laskavosti nebo dobré výchovy. Nepolapí ji krásná slova, hranice království, dobrý původ — Nic. Duše přelétává nad tím vším velmi snadno, je nad tím, co se nachází ve slovech, a mimo to, co se ve slovech nenachází. Je mimo radost a mimo strach. Překračuje to, co je hezké a vznešené, jakož i to, co je zlé a strašné. Pomoz mi, dobrý Bože, a zařiď, aby mě život nezranil. Dej mi schopnost mluvit, dej mi jazyk a slova a pak vyslovím pravdu o Tobě.
MŮJ NÁVRAT DO PODOLÍ A PODIVNÉ VIDĚNÍ Po nějaké době jsem se vrátil do Podolí, kde jsem se po náhlé otcově smrti stal rabínem v Busku. Leja mě přijala zpět, odvděčoval jsem se jí za to velkou náklonností. Uměla vést poměrně klidný život v dostatku. Můj malý syn Aron rostl a mužněl. Zaneprázdněný prací a péčí o rodinu jsem zanechal veškerého studia a opustila mne i cestovní horečka. Obec byla velká a rozdělená na „naše“ a „tamty“ a já jako mladý a nezkušený rabín jsem měl spoustu práce a povinností. Jedné zimní noci jsem však nemohl usnout a cítil jsem se velmi zvláštně. Měl jsem pocit, že nic není skutečné, že je vše umělé, jako by
KAPITOLA
758
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS225253
byl svět namalovaný rukou zručného malíře na kouscích plátna rozvěšených kolem mě. Anebo jinak: jako by všechno kolem bylo vymyšlené a nějakým zázrakem získalo zdánlivý tvar. Už několikrát předtím, když jsem pracoval s reb Mordkem, jsem něco podobně znepokojujícího zažil, tentokrát to ale bylo tak pronikavé, že jsem se začal bát, jako tehdy, když jsem byl malý. Náhle jsem se cítil uvězněný jako někdo vhozený do díry, ve které za chvíli dojde vzduch. Třásl jsem se, tak jsem vstal, přiložil do kamen a na stůl vytáhl knihy, které jsem dostal od reb Mordkeho, a vzpomínal, co mě naučil. Začal jsem spojovat písmena a meditovat nad nimi filozofickou metodou svého mistra. Říkal jsem si, že mi to zaměstná mysl a strach zmizí. Tak jsem strávil čas do rána a pak jsem se vrátil ke svým obvyklým povinnostem. A další noc jsem dělal totéž do tří do rána. Leja byla mým chováním znepokojena, vstávala se mnou, něžně se vysvobozovala z ručiček rozespalého syna a přes rameno pozorovala, co dělám. V její tváři jsem viděl nesouhlas, ale nezastavilo mě to. Byla velmi zbožná, neuznávala žádné kabaly a podezíravě přistupovala i k šabatiánským rituálům. Onu třetí zvláštní noc jsem byl už tak unavený, že jsem si po půlnoci trochu zdříml s perem v ruce a s papírem na kolenou. Když jsem se probudil, uviděl jsem, že dohořívá svíce, vstal jsem tedy, abych vzal novou, všiml jsem si však, že světlo nemizí, přestože svíce zhasla! Tehdy jsem si překvapeně uvědomil, že to já svítím, že ze mě vychází ona záře, která vyplňuje celou místnost. Hlasitě jsem si řekl: „Nevěřím tomu,“ ale světlo nezhaslo. Zeptal jsem se tedy nahlas: „Jak je to možné?“ Pochopitelně jsem ale neslyšel žádnou odpověď. Uhodil jsem se do obličeje a štípl do tváře, nic se však nezměnilo. Do rána jsem takhle seděl se spuštěnýma rukama, unavený a s prázdnotou v hlavě — a svítil jsem! Až když začalo svítat, světlo pomalu zhasínalo a nakonec se ztratilo úplně. Té noci jsem svět viděl úplně jinak než dosud, byl ozářený šedivým sluncem, malý, skomírající a zmrzačený. Temnota se rodila v každém koutě, v každé díře. V tom světě se vedly války a šířil mor, vylévaly se v něm řeky a třásla se země. Každý člověk vypadal tak křehce, že připomínal nejmenší řasu na víčku, pyl květu. Tehdy jsem pochopil, že lidský život se skládá z utrpení, že to je základní substance světa. Všechno křičelo bolestí. A pak jsem ještě viděl budoucnost, svět se měnil, mizely lesy, na jejich místě vyrůstala města, děly se jiné, pro mě nepochopitelné věci,
757
II. KNIHA PÍSKU Ukázka elektronické knihy, UID: KOS225253